Příjezd do Wadi Rum

16.10.2015 ráno odlétáme z Prahy a přistáváme v izraelském hlavním městě Tel Avivu, kde je kolem 30 °C. Po 5 hodinách jízdy autobusem se dostáváme do Eilatu (město u Rudého moře) a taxíkem na jordánské hranice. Jsem dopředu domluvený s Mohammedem (místním lezcem a majitelem kempu), že pro nás pošle taxík na hranice. Na hranicích začíná ta pravá zábava. Přes hranice se nedá projet místním autem, takže jdeme pěšky. Nejdřív projdeme přes Izraelce a zaplatíme výstupní poplatek. Potom se dostáváme k Jordáncům.

Vítá nás pohraničník v uniformě: „Hello, where are you from?“

Tom: „Czech republic.“

Pohraničník: „Do you speak Arab?“

Tom: „No.“

Pohraničník: „Why?“

Po chvíli nás pouští k dalším pohraničníkům, kde musíme projít rámem, a batohy projíždí rentgenem. Následně musíme z batohů vytahat všechny věci, tedy hlavně lana, friendy, oblečení, lékárničku atd. Pohraničníci všechno kontrolují. Následně zase balíme batohy a roztáčí se kolotoč kanceláří a razítek. Ptají se, jestli máme v Jordánsku průvodce, na to už jsme připravení z Alešákova článku v Montaně. Pohotově vytahuji telefonní číslo na Mohammeda. Pohraničník volá Mohammedovi a něco s ním řeší. Zdá se, že to klapne. U jednoho okýnka nás pohraničník učí arabsky. Jak se řekne dobrý den, děkuji atd.. Něco už známe. Po rychlokurzu nám dává razítko a asi po 2 hodinové proceduře se dostáváme k poslednímu pohraničníkovi.. „Welcome to Jordan“. Vypadá to, že máme vyhráno, cesta do Wadi Rum je volná..

Všude se na nás z billboardů usmívá král Abdalláh II, údajně přímý potomek proroka Mohameda. Hášimovská dynastie vládne v Jordnánsku od roku 1921 a královská rodina je zde velmi oblíbena. Na hranicích už na nás čeká taxík vyslaný Mohammedem, takže cca po 2 hodinách se dostáváme do Visitors centra u vstupu do Wadi Rum protected area. Tam jim musím sepsat nějaké anglické prohlášení, že polezeme na vlastní zodpovědnost a že správa parku za nic neodpovídá, kdyby se nám něco stalo. U Mohammeda budeme jen bydlet, ale ten také za nic neodpovídá.. Projíždíme vesničkou Rum [Ram] a za půl hodiny jsme v kempu uprostřed Arabské pouště jako z pohádky. Nad námi jsou tisíce hvězd. Sedíme u ohně a pijeme čaj. Po celém dni cestování jsme utahaní, ale těšíme se na zítřek.

Mohammed Hammad je sympatický týpek (kontakt na něj jsem našel na stránkách legendárního francouzského lezce Arnauda Petita a domluva proběhla celkem bez problémů přes facebook). Sám je dobrý lezec, i když by to člověk na první pohled neřekl, chodí v tradičním beduínském hábitu. Našel jsem o něm článek i ve starém Climbu. Jeho rodina žije v Rumu stovky let a po jeho otci je dokonce pojmenována cesta na Jebel Rum – Hammads route. Výhoda je, že s ním můžeme zkonzultovat naše lezecké plány. Domluva je jasná – ráno nás odveze pod stěnu svou terénní Toyotou 4x4 a večer pro nás přijede. Doporučí nám hezké cesty, které budou ve stínu. V Rumu je kolem 30 °C, což na lezení není ideální, ale ve stínu se lézt dá. V kempu budeme mít snídaně a večeře. K obědu nám vždy nakoupí nějaké jídlo s sebou. Čeká nás 7 dnů lezení v největších pískovcových stěnách světa. Nemůžeme se dočkat druhého dne. Dobrodružství může začít.

Lezení

Mohammed nám doporučuje na rozlez jednodélky v sektoru Um Zelgueh a potom třídélkovou cestu Runner up za 5c po vlastním s erárními štandy. V jednodélkách jsou borháky, ve vícedélkách není většinou kromě štandů nic, ale výhoda místního pískovce je, že je poměrně tvrdý a tak se dá jistit i železem. Jsme vybavení 2 sadami friendů a spoustou smyček. Runner up je moc pěkný kout, částečně se leze ve spárách podél koutu, odjistit se dá krásně velkými a středními friendy. Po dolezení jdeme ještě pár metrů na vrchol hory Um Zelgueh. Krajina okolo vypadá jako na Marsu, všude jen pískovcové hory a písek. Je to nádhera. Slaňujeme dolů a za chvíli přijíždí Mohammed a jedeme zpět do kempu. Další dny lezeme každý den nějakou cestu pokaždé v jiné oblasti.

Salim route na Abu Maelah Tower je pěkná cesta za 5c, D+ s několika převisy. Odpoledne lezeme jednodélky pod Abu Maelah Tower.

Merlin´s Wand – legendární Supercrack of Rum, 6a+, TD, parádní 5 délková spára jak podle pravítka. Cesta se nachází v Barrah Canyonu asi 10 km od kempu. V cestě jsou štandy z nýtu a skob a do spáry jde krásně pozakládat. Průvodce dále uvádí, že v cestě zažijeme „surprising situations“. Nevíme moc, co si pod tím představit, ale lezení je to opravdu parádní. Někde se leze spára na žábu, někde na pěst, místy jsou i chyty a stupy kolem spáry, které se dají využít. V cestě jsou 2 převisy. Lezeme na jistotu, přece jen jsme asi 100 km od nejbližší nemocnice a v případě zranění nelze spoléhat na nějakou záchranu. Tony Howard uvádí v průvodci, že záchrana je omezena na dobrovolné skupiny beduínů.. . Je to tedy úplně jiný pocit než u nás na písku. Výhodou je, že v cestách jsou opravdu dobré spáry na friendy, což dodává jistotu. Merlin´s wand po dolezení proslaňujeme dolů a večer čekáme s Mohammedem na Jirku a Elišku, kteří v jedné z cest (Purple Haze) trochu zabloudili. Nakonec dolézají nahoru a slaňují za tmy na polici, kde už na ně čekáme.

Další den se jdeme dopoledne podívat k Lawrencovu prameni. Tady se kdysi proháněl na velbloudu legendární Thomas Edward Lawrence, zvaný Lawrence z Arábie, který vedl Araby ve válce proti Turkům. V poledne jdeme na čaj k Mohammedovi domů. Má postavený pěkný dům ve vesničce a seznamujeme se i s jeho ženou a dětmi. Odpoledne lezeme s Tomem legendární cestu Goldfinger ve východní stěně Jebel Rum, která je už ve stínu. V prvních dvou délkách není písek moc dobré kvality, ale třetí délka stojí za to. Krásná spára, která se dá nádherně odjistit a další délka je lehčím kouto – komínem na vrchol věže, kde Goldfinger končí. Slaňujeme dolů vedlejší cestou Trubadour a čekáme na Jiříka s Eliškou, kteří mezitím vylezli cestu Walk like an Egyptian vlevo od nás.

Ráno chceme jít s Tomem legendární The Beauty na Um Ejil – stěna naproti Jebel Rumu, ale ráno se nebe zatáhne a blíží se bouřka. Nakonec spadlo jen pár kapek, ale rozhodli jsme se jít dopoledne jednodélkové sportovně odjištěné cesty kousek od vesnice. Mezitím se počasí zlepšuje. V poledne jdeme na čaj k Mohammedovi domů a odpoledne opět do východní stěny Jebel Rum. Uvažujeme o cestách Inferno nebo Mumkin. V Infernu visí Francouzi, takže volba padá na Mumkina, krásná cesta za TD-, lezení převážně koutem a místy po exponované hraně. Jistit se dá krásně ve spárách a štandy jsou opět erární. Večer slaňujeme zpět cestou dolů.

Další den ráno je zase krásně, takže jedeme s Mohammedem pod Um Ejil. Nástup pod The Beauty je trochu delší – cca 1,5 hodiny bludištěm kaňonů. Mohammed nám podrobně popisuje cestu. Eliška s Jirkou mají v plánu L'Aperitif na Um Ishrin. Několika fantastickými kaňony se dostáváme pod Um Ejil a nastupujeme do The Beauty TD, 6b, první délka je nádherná spára, která se leze na sokola. V cestě jsou osazené štandy. Další délka je ádrovský kout, který se proměňuje opět v dlouhou spáru až na vrchol věže. Pokračujeme direkt variantou za 6b a dolézáme na polici. Před námi je širočina jak na Rakev, mírně na sokola. Zkouším do ní několikrát nalézt, ale nemáme velké friendy a lézt 20 metrů bez jištění tady uprostřed pouště si netroufám. Poslední délku tedy necháváme na příště a slaňujeme zpět linií cesty k věcem. Dole se setkáváme s Jirkou a Eliškou, kteří mezitím vylezli L'Aperitif a sestupujeme do vesnice druhým kaňonem na sever.

Poslední den necháváme lano a lezečky v kempu a vydáváme se vylézt na několik vrcholů v hřebeni mezi Khor Al Ajram a Wadi um Ishrin. Jdeme přes „malou poušť“ s červeným pískem a přelézáme pískovcové věžičky a zdoláváme několik vrcholků s krásnými výhledy. Večer se ještě jdeme podívat na rytiny Nabatejců, záhadného pouštního národa, staré 2000 let a užíváme si poslední večeři s ohněm a hvězdami v poušti. Ráno se vydáváme zpět do Aqaby k Izraelským hranicím.

Aqaba

V Aqabě se ubytováváme v hotelu Jordan flower, jsme všichni 4 v jednom pokoji s pár šváby, sprcha a záchod je na chodbě. V hotelu jinak nikdo není a vypadá to tam jak v americkém hororu, ale na přespání to stačí, pro naše účely ideální. Kromě toho jsme zjistili, že ve 4. patře je terasa, kde je neskutečný nepořádek, ale je od tam krásný výhled na Aqabu, mešitu a Rudé moře. V Aqabě chodíme po městě, nakupujeme, kávu, čaj, koření a konečně taky pivo „Petra“. Pozorujeme život v arabském městě. Druhý den jedeme taxíkem na South beach, kde je korálový útes. Kupujeme potápěčské brýle a potápíme se celý den na útesu, který je už pár metrů od břehu. Na útesu je spousta ryb, takže potápění je velký zážitek. Odpoledne se však mění počasí, přichází černé mraky a déšť. Vítr žene po pláži písek a zanedlouho se nedá už být venku. Místní policajt nám otevírá místnost v mešitě, kde přečkáváme nejhorší bouřku a pak jedeme zpět do Aqaby.

Druhý den ráno balíme věci a vydáváme se na hranice. Taxikář neumí anglicky, ale někomu volá a dává mi telefon. Na druhém konci mi někdo řekne cenu. Domluva je tedy jasná.. Za chvíli taxikář opět někomu volá. Osoba na druhém konci mi sděluje, že hranice jsou dnes zavřené, ale že možná zítra budou otevřené. Super, mezitím přijíždíme na hraniční přechod, kde čeká už pár místních dělníků, jeden naštvaný Izraelec a autobus s turisty. Dnes je zavřeno, sděluje nám pohraničník se samopalem. To je v pohodě. Máme spacáky, počkáme a třeba hranice otevřou. Pár zoufalých taxikářů se nás snaží přesvědčit, že nás vezmou zpátky do Aqaby. To ani náhodou. Odtud se nehneme. Asi po 2 hodinách přijíždí vojenský džíp s  kulometem a prý ať vypadneme od hranic. No, nedá se nic dělat, s takovým kalibrem nic nenaděláme. Ptáme se, kdy bude přechod otevřen. „Problém je u Izraelců, my za nic nemůžeme. Kvůli bouřce jim prý spadla střecha. Maybe tomorrow.“ Vracíme se do hotelu a celý den trávíme procházkami po městě a večer sedíme na městské pláži a pozorujeme západ slunce. Zkoušeli jsme volat na českou ambasádu do Ammánu a do Tel Avivu, ale nikde ani nevěděli, že by měl být přechod uzavřen. Druhý hraniční přechod se nachází u Ammánu, cca 350 km severně od Aqaby a dá se přes něj dostat na západní břeh Jordánu a odtud do Jeruzaléma, kam chceme dojet. Všichni věříme, že přechod Aqaba – Eilat bude otevřený a že se ráno dostaneme zpět do Izraele. Přes palestinské území se nám moc nechce.

Cesta na sever

Ráno recepční v hotelu volá místním policajtům, jestli je už hraniční přechod otevřený. „It´s closed today, maybe tomorrow..“. Tady už nebudeme ani hodinu. Elišce s Tomem se mezitím podařilo přes nějakého Čechojordánce domluvit anglicky mluvícího taxikáře, takže jdeme na 9 hod na roh k tržnici a domlouváme se s ním, že nás hodí na druhý hraniční přechod u Ammánu – Allenby Bridge. Na stránkách ministerstva zahraničí píšou, že je určen spíš pro Palestince, ale Izraelec na hranicích tvrdil, že by neměl být problém tudy projít. Taxikář se jmenuje Nassir a domlouváme cenu 100 USD (za 4 lidi, 350 km), to není špatné. Nassir hulí jak fabrika a hned za Aqabou dostává pokutu za propadlý řidičák. Naštěstí ho policejní hlídka pouští dál. Nám tvrdí, že pokuta je za to, že tudy nesmí jezdit taxíky, což je nesmysl, ale děláme, že mu to žereme. Po cestě je několik policejních a vojenských hlídek. Nassir vždycky ukazuje, že pokutu už dostal a tak nás pouštějí dál. Jedeme po  Dead Sea Highway kolem Mrtvého moře a Nassir nám vykládá cestou různé věci, několikrát zastavujeme u Mrtvého moře, u pláže a na místě zničené Sodomy a Gomory. K Mrtvému moři jsme se stejně chtěli podívat, ale na Izraelské straně, takže je to vlastně jedno kudy jedeme. Na druhé straně rybníka je vidět pobřeží Izraele. „Do you know the guy Jesus?“ ptá se nás Nassir. „Of course, we know him.“ „He looks like Jesus,“ ukazuje na Toma a směje se.

Odpoledne dorazíme do místa, kde už opravdu nemůže projet taxík z Aqaby. Nassir chce za cestu 120 USD, prý za to, že nám řekl plno věcí (asi chce sanovat pokutu). 5 USD na jednoho navíc už nás nezabije, tak mu dáváme 120 a přestupujeme do místního taxíku (ten už je v ceně), který nás veze pár kilometrů na King Hussein (Allenby) Bridge spojující Jordánsko se západním břehem Jordánu. Opět se roztáčí kolotoč razítek, vybalování friendů a lan, nechápavé pohledy pohraničníků.. a asi po dvou hodinách jsme v Izraeli. Most přes Jordán přejíždíme v autobuse s několika dalšími turisty, které známe z Aqaby, a pár místňáky. Nebe se zatahuje černými mračny a spouští se liják jaký jsem dlouho nezažil. Naštěstí od hraničního přechodu jezdí autobus přes palestinské území přímo do Jeruzaléma, takže využíváme této možnosti a jedeme přes Jericho na západ a asi za hodinu spatříme Jeruzalémské hradby.

Jeruzalém

Večer bloudíme po centru Jeruzaléma s velkými batohy a snažíme se sehnat nějaké ubytování. Do hotelu se nám nechce, tak se ptáme po cenách a u Jaffa Gate narazíme na týpka, který nám nabízí jeden pokoj se sprchou. Jdeme kousek s ním a týpek nás vede k staršímu Židovi, a ukazuje nám parádní pokoj, kde je i sprcha a záchod. Je to trochu punkový styl, všude plno krámů, židle a podobně, ale jsou tam i 2 postele, takže na přespání super, 2 z nás budou spát na zemi ve spacáku. Chvíli smlouváme o ceně a pak se domlouváme, že zůstaneme 2 noci.

Centrum Jeruzaléma je celkem malé – asi 1,5 km na délku a v centru a v jeho bezprostřední blízkosti se nachází všechny významné památky, takže za 2 dny jich navštěvujeme několik: Chrám božího hrobu, Davidovo město, Horu Zion, Olivovou horu s hrobkami proroků, Getsemanskou zahradu, Western wall - Zeď nářků, Hrob panny Marie, místo narození panny Marie, Vězení, kde byl vězněn Ježíš, zloději a Barabáš, hrobku krále Davida. Centrum má opravdu úžasnou atmosféru. Je rozděleno na 4 čtvrtě: Muslimskou, Křesťanskou, Židovskou a Arménskou. Každá část je jiná a má svoje kouzlo. Za návštěvu stojí i ortodoxní židovská čtvrť Mea Shearim.

Odlet

Po dvou dnech v Jeruzalémě odjíždíme autobusem na letiště Ben Gurion, kde nás před odletem čeká důkladná prohlídka. Jako první jdu na řadu já. Nejdřív se mě vyptává milá slečna, ale protože vypadám podezřele, volá si na pomoc ne už tak milého kolegu. Je jasné, že jsme byli vytipovaní jako potenciální teroristická hrozba (3 chlapi s dlouhými vlasy a jedna holka nakrátko - tady něco nehraje… ). Pohovor začíná otázkami, jak dlouho jsme byli v Izraeli, jak dlouho a u koho jsme byli v Jordánsku, co jsme tam dělali, s kým jsme se potkali. Pak pohraničník přitvrzuje: „Co jste dělal loni v Maroku?“

„Lezl a cestoval.“

„Koho tam znáte?“

„Jednoho týpka v poušti….“

„U koho jste bydleli v Jeruzalémě?“

„U jednoho týpka nedaleko Jaffa Gate.“

„Jak se jmenoval?“

„Nevím.“

„To jste bydleli u někoho, o kom nevíte, jak se jmenuje? Co kdyby to byl terorista“.

Trochu mě překvapuje, že izraelští pohraničníci si myslí, že mi terorista řekne svoje pravé jméno, nebo že mi sám od sebe ukáže pravé doklady.. Po tomto zábavném pohovoru jdeme na rentgen, masáž nohou a prohledávají nám příruční zavazadla. Nakonec procházíme odbavením se všemi věcmi (jenom Jiřík přišel o pytel s pískem, který táhl až z Rumu, slečny nedokázaly pochopit, na co si veze písek). Chápu, že 8 milionů Židů, kteří jsou obklopeni miliardou muslimů má důvod být paranoidní, ale nikdy bych nečekal, že největší teroristickou hrozbou celého výletu budu já sám.. Překvapení nás čekalo ještě na letišti v Praze. Naše velké batohy byly celé rozvrtané, věci byly narvané úplně jinam, než byly, lékárnička byla vysypaná do batohu a Tomův batoh nedorazil vůbec. Izraelci ho nestihli odbavit a tak se do letadla nedostal, doletěl až několik dní po našem návratu, naštěstí se nic neztratilo a batoh byl Tomovi doručen až domů.

Mýty o Rumu:

-          Je to tam těžké, nic tam nevylezu!

Skutečnost: Je tam spousta lehkých cest, takže si zaleze opravdu každý. My jsme lezli cesty do 6b a zalezli jsme si parádně.

-          Je to písek a láme se to!

Skutečnost: Je to písek, takže to chce lézt opatrně, ale kromě pár lehkých délek (úvodní délky Goldfingera) nebo nějakých míst (v Mumkinovi a The Beauty), která byla trochu osolená, bylo lezení převážně v tvrdém kompaktním pískovci po spárách nebo po dobrých chytech, kyzech jako v Labáku, sokolíčcích a podobně.

-          Nedá se to odjistit!

Skutečnost: Měli jsme 2 sady friendů a stačilo to bohatě. Smyčku jsem nezaložil ani jednu. V cestách, které jsme lezli, byly většinou dobré štandy – v hodinách, vrtané – řetězové nebo z nýtu a skoby. Pouze v Goldfingerovi se štandovalo na vlastním. Cesty byly dobře zajistitelné ve spárách. Člověk by využil i pár vklíněnců.

-          Je tam vedro!

Skutečnost: To je pravda. Je to totiž v poušti a kvůli tomu tam vlastně člověk jede. Ale také je tam hodně sucho, takže to na člověka nepůsobí tak jako u nás a ve stínu se dá v pohodě lézt. Mágovat je povoleno… 

-          Je to tam nebezpečné!

Skutečnost: V celém Jordánsku nebyl v roce 2015 žádný teroristický útok spáchaný na civilním obyvatelstvu (oproti tomu například ve Francii byly za letošní rok 4 a nejméně 153 mrtvých, takže ta bezpečnost je opravdu relativní). Jordánsko je prozápadně orientovaná arabská země a zapojuje se do bojů proti Islámskému státu. Jordánci jsou milí a přátelští lidé. Nicméně ministerstvo zahraničí nedoporučuje v současné době navštěvovat oblasti v blízkosti syrských a iráckých hranic (sever a severovýchod země) z důvodu trvajících bojů. U hranic se Sýrií se také nacházejí uprchlické tábory a je sem směřována humanitární pomoc. V Izraeli je teroristických útoků ročně několik, ale jedná se převážně o útoky mladých Palestinců proti členům izraelských ozbrojených sil. Útoky nejsou cíleně směřovány proti turistům. Doporučuje se však vyhýbat se shromážděním většího počtu osob a neprojevovat sympatie k jedné nebo druhé straně. Případné rakety vystřelené z Gazy nebo ze Západního břehu většinou zneškodní izraelský protiraketový systém Iron Dome. Izrael ročně navštíví kolem 3,5 milionu turistů z celého světa.

Takže myslím, že můžu říct za nás všechny, že bychom hned jeli zas! A kdo chce poznat trochu jiné lezení na písku – spojení písku a hor, jeďte do Rumu, stojí to za to!

Účastníci: Eliška Sychrová, Jirka Večerek, Tom Zunt, Michal Halva

Více fotek: www.bily-pracky.net