V červenci jsem s mým dlouholetým spolulezcem Kubou vyrazil do Jižní Ameriky, splnit si jeden velký sen – vylézt si nějaké pěkné kopce v Peruánských Andách. V Peru, které se nachází kousek od rovníku na jižní polokouli, je tou dobou zimní období a na horách by mělo být slunečno a stabilní počasí. Doufali jsme tedy, že nás počasí nevypeče jako před 2 lety v Nepálu, kde nám tropický cyklón nadělil hromady sněhu, kterými jsme se nedokázali prohrabat až na vysněný vrchol.

29.6.2016 přistáváme v peruánském hlavním městě Limě po dlouhém letu z Mnichova s přestupem v Madridu. Po příletu do Limy se ubytováváme na jednu noc v hotelu Padama a druhý den nás majitel hotelu – Roger veze na hlavní autobusové nádraží (Gran Terminal Terrestre) na Plaza Norte, kde si kupujeme jízdenku do Huarazu, centra provincie Áncash v podhůří Cordillera Blanca. Autobusy mají pěkné, v ceně jízdenky je oběd, celou cestu promítají filmy a tak těch 8 hodin cesty rychle uteče. Po příjezdu do Huarazu nakupujeme jídlo a plánujeme první výpravu do doliny Ishinca.

Nevado Urus a Ishinca

Zarela (sympatická dáma, u které jsme ubytovaní) nám domlouvá taxík do poslední vesničky pod horami a místního oslistu (arriero), který nám pomůže dopravit věci do základního tábora. Osel – burro unese až 100 kg (aspoň to tvrdí taxikář), my najímáme 2 oslíky a každému naložíme na záda cca 40 kg. Máme dva stany, spacáky, vařiče, sněhové kotvy, 2 lana, šrouby do ledu, skoby, mačky, cepíny, oblečení a spoustu dalších věcí, takže sami bychom to pod kopce nedokázali najednou odnést. Dolina Ishinca je nádherný kaňon, který po 5 hodinách pochodu končí loukou, na které je chata a několik stanů. Kolem vidíme první horské vrcholy – Urus, Tocllaraju, Palcaraju, Ishinca a Ranrapalca. Místo k táboření je opravdu krásné, loukou teče horská říčka, takže o vodu není nouze, ale pro jistotu ji dezinfikujeme iodovými kapkami. Kolem se pase několik krav a oslíků, takže voda může být znečištěná. Celý týden trávíme v dolině Ishinca a postupně se aklimatizujeme na vrcholech Nevado Urus Este 5.420 m a Nevado Ishinca 5.530 m. Počasí je krásné a z vrcholů jsou pěkné výhledy na jižní část Cordillera Blanca a Národního parku Huascarán.

Ke konci prvního týdne zkoušíme vylézt Tocllaraju, ale ráno nám počasí nepřeje, nejdřív potmě bloudíme v ledovci mezi trhlinami a potom je na hřebeni taková oblačnost a silný vítr, že nevidíme, kam lezeme. Orientace je velmi složitá a tak se rozhodujeme v 5.400 metrech otočit a vrátit se do high campu, kde máme postavený stan, dnes tu kromě nás nikdo není. Smůla je, že všechny okolní vrcholy jsou bez mráčku, ale zrovna hřeben Tocllaraju je v mracích. Nedá se nic dělat, aspoň jsme to zkusili. Všechny věci balíme a vracíme se do BC, a následující den opět s oslíky dolů a do Huarázu. Potenciál doliny jsme tedy využili alespoň k aklimatizaci, i když poslední vrchol se nám vylézt nepodařilo. Byli jsme ale týden ve výšce mezi 4350 a 5500 m, což nám hodně pomůže v dalším lezení. Naše těla se pomalu adaptovala na vysokou nadmořskou výšku a můžeme se poohlédnout po nějakém lezecky zajímavém cíli. Možností je spousta, v celém horském masivu je 27 vrcholů nad 6.000 m a na většinu z nich vedou zajímavé lezecké linie. Máme vytipovaných asi 5 dalších vrcholů, na které bychom mohli zkusit něco vylézt.

Huaraz

Po návratu z Ishinky trávíme celý den v Huarazu chozením po městě, nakupováním, jezením a užíváme si atmosféru peruánského města. Huaraz má asi 130 tisíc obyvatel a rozkládá se v údolí mezi hřebeny Cordillera Blanca a Negra. Město bylo v roce 1970 poničeno velkým zemětřesením, při kterém přišlo o život v celé oblasti přes 70 tisíc lidí. Dnešní výstavba má tak již daleko do krásy koloniální architektury. Většina domů je z cihel a betonu a s omítkou si místní moc starosti nedělají. Jinak je ale město pěkné, je zde několik kostelů a náměstí, v ulicích sedí pohádkové peruánské babičky a pletou svetry a čepice z lamí vlny a jsou zde různé obchůdky a restaurace. Večer se domlouváme se Zarelou, že chceme vyrazit na Alpamayo. Chtěli bychom zkusit cestu French Direct (D+/TD, 80°), která vede středem jihozápadní stěny. Je to moc pěkná linie v ledu vedoucí až na vrchol této údajně nejkrásnější hory světa.

Alpamayo – French Direct, 5.947 m

Ráno vyrážíme taxíkem do Cachapampy, kde už nás čeká arriero Juan a jeho dva oslíci Nando a Jorge. Společně vyrážíme vyprahlým kaňonem Quebrada Santa Cruz vstříc dalšímu dobrodružství. Po dvou dnech cesty, kdy jsme se spřátelili s Juanem a užili si krásný trek dolinou Santa Cruz přicházíme do BC pod Alpamayo. Kolem jsou opět nádherné výhledy na majestátní Caraz I a II, Artesonraju a Quitaraju. V BC potkáváme Slovince, kteří se vrátili z Alpamaya a když jim oznamujeme svůj plán jít hned ráno do High campu (5.500 m) a vynechat campo morena v půlce cesty, tak nás považují za blázny. Prý je to peklo a určitě umřeme (You will die!!!). Nicméně od našeho plánu se nenecháme odradit.. :)  BC je ve výšce 4.300 m, takže nás čeká 1200 metrů převýšení s těžkým batohem a závěrečné lezení do sedla. To se nakonec ukázalo jako nejtěžší část cesty. Těsně pod sedlem je několik strmých úseků přes kolmé seraky, takže došlo i na 2 cepíny a šrouby, ale odpoledne se dostáváme do High campu v sedle, kde se nám otevírá nádherný pohled na jihozápadní stěnu Alpamaya. Plán je jasný, vstaneme tak ve 4 hodiny, seběhneme 100 metrů pod stěnu a nastoupíme do cesty. Do Francouzské cesty se chystají ještě 3 kluci z USA, kteří vstávají o 2 hodiny dřív, takže ráno už vidíme čelovky ve spodní části stěny. Hned u nástupu je těžký kolmý úsek, když musíme přelézt odtrhovku, ale pak už je to krásné lezení v dobře držícím firnu a ledu. Jistit se dá dobře šrouby, takže postupujeme celkem rychle a po pár délkách doháníme kluky, kteří štandují častěji a ve 3 lezou pomaleji. Pouštějí nás před sebe, takže mezi námi a vrcholem už nic nestojí v cestě. Lezeme krásným ledovým zářezem, který se nahoře zužuje skoro do tunýlku. Poslední 2 délky jsou nejkrásnější, i když těch 5.900 metrů už je znát a tak jsme rádi, když dolézáme na vrcholový hřeben. Ještě zbývá zdolat dutou sněhovou čepici na nejvyšší bod Alpamaya a podáváme si ruce na vrcholu této nádherné hory (5.947 m). Fotíme výhledy – Artesonraju, Huascarán, Santa Cruz Grande a Quitaraju. Zbývá už jen slanit a dostat se bezpečně zpátky ke stanu. Ve stěně jsou štandy z hodin, ale některé pojišťujeme smyčkami a jeden i sněhovou kotvou. Za chvíli jsme dole pod stěnou a za námi slaňují i kluci, kteří dolezli na vrchol o chvíli později. Teď už zbývá jen vylézt ten sněhový hřebínek zpátky ke stanu. Ve stěně jsme mrzli v péřovkách a teď se pro změnu pečeme na slunci. Je hrozné vedro, ale za chvíli jsme u stanu, vaříme a užíváme si výhledů na okolní vrcholy. Uvažujeme o Quitaraju, ale nakonec to vzdáváme. Stěna je na slunci a museli bychom to celé vylézt v noci, jinak je z toho hrozná kaše. Kluci, kteří zkoušeli stěnu vylézt, se vrátili z půlky, a prý to byl docela boj.

Ráno slaňujeme ze sedla zpět na ledovec a vracíme se do BC. Mezitím jsme poslali Zarele zprávu, že bychom chtěli jít zpět do Cachapampy, takže Zarela posílá nahoru arriera Achilla. Další den nakládáme věci na oslíky a vracíme se s Achillem zpět do Cachapampy a taxíkem do Huarazu.

V Huarazu přemýšlíme, co podnikneme dál. Ještě nám zbývá asi týden. Mně by se líbilo nějaké skalní lezení, Kuba by si chtěl vylézt něco, co je vyšší než 6.000 metrů. Mně je to nakonec jedno, počasí má být pěkné, takže se rozhodujeme toho využít a vylézt si další kopec. Mezitím dostávám nějakou cestovatelskou nevolnost, celý den je mi špatně, tak ležím v posteli a skoro celý den spím. Večer už je to lepší a druhý den už se cítím docela v pohodě, takže vyrážíme na výlet do komunitního centra Yurac Yacu, kde místní obyvatelé provozují restauraci, je tady škola pro děti a kolem krásné louky s kameny. Procházíme se po loukách a vymýšlíme další plán. Kuba včera zjistil, že by se dalo vylézt na nádherný vrchol hned vedle Huascaránu – Nevado Chopicalqui. Podívali jsme se na video z výstupu a oba nás to nadchlo, takže se rozhodujeme, že to zkusíme. Huascarán jsme zavrhli, protože normálka je extrémně nebezpečná a většina cest se musí sestupovat normálkou nebo nějak divoce slaňovat. Chopi ale představuje dobrou alternativu, s výškou 6.354 m je to čtvrtý nejvyšší vrchol Cordillera Blanca.

Chopicalqui – Jihozápadní hřeben, 6.354 m

Další den ráno tedy vyrážíme opět taxíkem do národního parku pod Chopicalqui kolem krásných smaragdových jezer Llanganuco Chinancocha a Orconcocha. Oslíky tentokrát vynecháme, protože autem se dá vyjet až do 4000 m a odtud jít pěšky do morain campu v 5.000 m mezi Huascarán a Chopicalqui. Odpoledne se tedy dostáváme do morain campu a jdeme ještě na průzkum ledovce, abychom v noci trefili cestu. Budeme vstávat ve 2 hodiny a větší část musíme vylézt v noci, abychom se stihli za světla vrátit. Na jižní polokouli je zimní období a tak se stmívá kolem 7 hodiny. V noci vyrážíme na vrchol a s námi jdou ještě 2 kluci z USA (Michael a Brian), tři další lezci (Peruánci a Mexičan vyráželi o půlnoci, ale otáčí to kousek pod vrcholem), nejdřív se proplétáme trhlinami a pak sledujeme linii západního hřebene. Občas je potřeba přelézt strmý úsek se 2 cepíny, ale není to těžké lezení (hřeben je obtížnosti AD). Hodně fouká a dost mrzneme i přesto, že máme péřovky a teplé rukavice. Když jsme asi v 6.200 metrech, tak konečně vychází slunce a můžeme vidět okolní vrcholy – Huascarán Norte a Sur hned naproti nám, majestátní stěna Chacraraju, Huandoy a Pisco.  Po 6 hodinách od odchodu z tábora konečně dolézáme na vrchol, ze kterého je vidět celý hřeben Cordillera Blanca. Gratulujeme klukům z US a rychle něco vyfotíme.  Fouká silný vítr a i přes sluneční paprsky je neskutečná kosa. Proto rychle velíme k sestupu. Kousek hřebene slaňujeme a zbytek slézáme a scházíme zpět ke stanu. Poslední lezecké dobrodružství je za námi.

Po cestě z Chopicalqui se zastavujeme u památníku Československých horolezců. Při zemětřesení v roce 1970 pod Huascaránem zahynulo 15 členů horolezecké expedice, když byl základní tábor zasažen mohutnou lavinou. která se uvolnila vlivem zemětřesení. Památník je v krásném údolí u jezer Llanganuco, na místě tehdejšího základného tábora.

Po návratu z Chopicalqui se dozvídáme, že na Huascaránu bylo včera 9 horolezců zasaženo lavinou na normálce v 5.800 metrech v úseku La Canaleta. 5 z nich se podařilo zachránit, 4 jsou pravděpodobně mrtví (2 Mexičané a 2 Peruánci – horský vůdce a vůdce aspirant). Je to smutná zpráva, ale jen to potvrzuje naši domněnku, že Normálka na Huascarán je v posledních letech extrémně objektivně nebezpečná.

V Huarazu navštěvujeme ještě ruiny Wilcahuain nedaleko města. Náš plán svézt se místním colectivem (malým autobusem) se vyvinul trochu nečekaně. Místo abychom čekali, než se autobus naplní (běžná praxe), nám řidič oznamuje, že za 20 SOLů (160 Kč) nás odveze rovnou (normální cena je asi 2 SOL). Takže jedeme do Wilcahuainu vlastním autobusem. Po cestě ještě zastavujeme několika dělníkům včetně jednoho pohádkového stařečka, takže podlaha autobusu se plní lopatami a krumpáči a za chvíli jsme ve vesnici Wilcahuain. Zde je několik třípatrových hrobek z období impéria Wari (před říší Inků, 550 – 900 n.l.), které sahalo od Cordiller až k Tichému oceánu. „Hola Gringos!“ Volají na nás místní babičky a smějí se. Lidé tu jsou nesmírně přátelští a milí. Každý se nás ptá, odkud jsme a kam jdeme. Děti se s námi chtějí fotit a ptají se nás jak se co řekne anglicky. Hlavně jejich jména (některá jdou přeložit snadno – Juan, Pedro, ale například Eusebia, to už je překladatelský oříšek:).

Lima

V Huarazu se loučíme se Zarelou a další den jedeme autobusem zpět do Limy. Roger už na nás čeká na autobusovém nádrží, ubytováváme se opět v hotelu Padama v Callau. Ráno jedeme taxíkem do centra a prozkoumáváme peruánské hlavní město. Za vidění stojí hlavně náměstí Plaza San Martín, Plaza de Armas, kde je prezidentský palác a různé kostely. Zajímavé je také muzeum Larco, kde je sbírka indiánské keramiky a různé další archeologické nálezy z období Inků a různých dalších kultur. Lima, kde žije téměř 10 milionů obyvatel, je třetím největším jihoamerickým městem a je asi 6 x větší než Praha. Limu založil v roce 1535 conquistador Francisco Pizzaro při svém tažení podél Tichého oceánu. Třetina obyvatel Peru žije právě v Limě, což moc nechápu, protože je tady skoro pořád zataženo, na rozdíl od zbytku Peru, kde je většinou slunečné počasí. Přitom ale v Limě prší minimálně (cca 20 mm za rok) a oblast, kde se město rozkládá, patří mezi nejsušší oblasti na Zemi. Večer jedeme ještě do přímořské moderní čtvrti Miraflores, kde jsou pěkné pláže a různé restaurace a bary. Tady si zajdeme na poslední večeři a druhý den odlétáme z Limy přes Madrid do Mnichova a odtud jedeme domů.

Odkazy:

Krátký film z naší akce: https://www.ulozto.cz/live/!cYwax8Sr9/peru-trailer-mp4

Zarela: http://www.lacasadezarelahuaraz.com/

Alpamayo French Direct: http://images.summitpost.org/original/340878.JPG

Pěkné video z Huarazu: https://vimeo.com/58162026

Autobusové spojení Lima – Huaraz: http://www.cruzdelsur.com.pe/

Lima: https://www.lonelyplanet.com/peru/lima

Museo Larco: http://www.museolarco.org/

Vylezené kopce:

-          Urus Este 5.420 m

-          Ishinca 5.530 m

-          Alpamayo 5.947 m

-          Chopicalqui 6.354 m

Lezci: Kuba Ferenc, Michal Halva

Celková délka akce: 28 dní včetně cesty

Výhody lezení v Peru:

-          krátké nástupy (1-2 dny v Cordillera Blanca do BC),

-          žádný permit na konkrétní kopec, platí se pouze vstup do Národního parku Huascarán (cca 500 Kč na 3 týdny a můžete lézt, kde chcete), dá se koupit i levnější vstup na kratší dobu

-          od června do září je typické stabilní a slunečné počasí a minimum srážek

-          poměrně vysoká nadmořská výška – Huaraz se nachází ve výšce 3.000 m, BC v dolinách většinou okolo 4.300 m, takže výškový rozdíl do 6.000 metrů je podobný jako při lezení v Alpách, jen na začátku to chce věnovat čas aklimatizaci a nepostupovat nahoru příliš rychle.

Děkujeme Alpsportu Brno za materiální podporu.