.. tohle asi neututláme.. :-) stávající členové HZS fanklubu mají svůj revír bedlivě pod dohledem a lační jak supi po nových mršinách. První bonz příspěvek se na webu objevil snad dřív, než jsme vůbec vystoupily z vrtulníku. Inu, tu je vaše kořist milí kamarádi a čerstvé svědectví, jak jsme se s Eliškou místo na vrchol Gerlachu až do Krimi zpráv televize JOJ dostaly..


kompletní hřebenovka Martinovka (II - III) na Gerlach (2.654 m)

Hlavním cílem výletu byl Gerlachovský štít hřebenovkou Martinkou. Jednoduchá cesta (II - III) po dlouhém zubatém hřebeni, ideální cíl pro horské romantyčky! :) Kdo nakonec pojede a kdo ne by vydalo na samotný článek, anabáze klasického typu, nic nového pod sluncem. Každopádně jádro bylo jasné, odhodlané že pojedem klidně i vlakem, i kdybychom nakonec zůstaly přece jen samy dvě.. aspoň to bude ortodoxnější :) Stačilo si vysnít okýnko slunečných dní, které se po propršeném září skutečně skoro zázračně vylouply přímo na svatováclavské svátky a opatrný optimismus byl na koni. Jasné, pár dní před odjezdem se to zdramatizovalo, pár meteoskeptických modelů přineslo klasické váhání .. náhradní plány .. vzdávání .. obrození odhodlání .. a nakonec odvahu k riskování.. tohle prostě vyjde! Leda že by ne :) Co naplat, že jsme si to vysnily v letních podmínkách a v Tatrách mezitím napadlo 10 – 80 cm sněhu. Z webkamery se to jeví jako poprašek, to za den dva roztaje (povídali dobráci na chatách). Odhodlání podpořila last minute posila Peťa Daněk s Adamem a jelo se.

Info z chaty:"Na chodnících je lehký poprašek, to za den dva roztaje.. "



Piknik v Batizovské


Batizovský štít a Kostolík

Už z auta bylo jasné, že se to v Batizovské dolině podezřele bělá. Nevadí, kdo byl připraven, nebyl překvapen ;-) Vyfuněli jsme tedy 3 hodinky navrch a naburáceli do prvních cest. Kluci na Batizovský štít, holky na protější Kostolík. Pod jednoduchou cestou na rozlez jsme si sice každá představovaly něco trochu jiného, ale odhodlaly jsme se do Páleníčkovy -IV. Slunko pralo na jižní plotny a převis druhé délky proměnilo ve vytrvalé kropítko. A tak jsme pověsily první pytel, slezly pokorně na raka a jaly se tam, kde je naše místo, čekat na chlapce s večeří. Dole nás potěšila společnost z Vizovic a společně jsme sledovali čelovkové divadlo v Batizovském štítu. V devět se maximalisti vrátili promočení a otrávení zaveleli na přesun do teplých krajin.
A tak jsme osiřely. Nasávaly horský klid a vyhlížely prince. Místo nich se vždycky zjevili akorát střelci v polobotkách, kteří byli promočení dřív, než jsme stihli nabídnout rozpité víno.. :) Další den odpoledne nás opět zlákal Kostelík, tentokrát Priečne SZ stenou (III), tentokrát s vrcholem. Ale žádná slast. Zatáhlo se sotva jsme nastoupily, třepaly se v zatečených spárách, na policích jsme se v lezečkách brodily po kotníky sněhem a hledaly kamenné ostrůvky. Když to uklouzlo, orala jsem rypáčkem ve sněhu. Z vrcholu jsme viděly sotva jedna na druhou. Prostě výstup za rámeček.





Vrchol. Díky Bohu!

K hlavnímu dějství se ale schylovalo až na další den. Nic jsme nepodcenily, zalehly jsme už v devět, budík nastavený na 03:30. Od nástupu na Polském hřebeni nás dělily 3 hodinky cesty (4:30 odchod, 5:00 Batizovské pleso, 6:00 Slezský dům, 7:30 Polský hřeben). O půl osmé už jsme na Polském hřebeni klouzaly očima po hřebeni Martinovky a špekulovaly, kudy asi pustí. V tom se na horizontu objevil záchranářský vrtulník, mířil si to k Lučivnianské věži a za chvíli tahal z hřebene jednu figurku za druhou, jak králíky z klobouku. To nebyl úplně povzbudivý start! Později jsme se dozvěděli, že byli taky z Brna, Lokálčani. Přepadlo je špatné počasí a tak museli na hřebeni přečkat do dalšího dne.




Už od nástupu bylo zřejmé, že i hřeben je pokrytý sněhem, takže jsme nasadily mačky, a nakonec jsme je po celou dobu nesundaly. Pustily jsme se do toho svižným tempem, jištění na průběžko, žádné průtahy. Sníh místy tvořil několikacentimetrovou glazuru, místy ostré krystaly, jinde byl rozbředlý na kaši. Ale mačky většinou držely. Od začátku bylo jasný, že čas je úplně klíčová veličina. Cestu jsme nacházely celkem bez problémů, občas pomohly stopy předchůdců. Lezení bylo parádní, hrozně nás to bavilo. Exponované úseky, neskutečné výhledy s krásnou inverzí. Švihalo to až ke Gerlachovské věžičce, kde nás překvapila čtveřice v protisměru. Zalekli se lezečtějšího místa, a protože neměli vlastní jištění ani moc zkušeností, dali se radši na ústup. Jejich nenavázaný sestup po zledovatělých policích nás trochu děsil, tak jsme radši počkali, až přejdou. To bohužel spolklo dobrých 45 minut, v konečném důsledku asi celkem klíčová ztráta. Do toho místa, kde měli potíže se nám moc nechtělo, ale Eliška to vybušila suverénně, stejně jako i další obtížnější úseky. V Lavinovém sedle jsme potkali další dvojici, co se brala k ústupu prudkým zledovatělým žlabem. To už jsme tušili, že nemáme úplně ideální timing, ale při pohledu na ten ledový tobogán jsme si řekli, že hřeben bude bezpečnější cesta.






Slunko už začalo hýřit zlatavými odlesky a tak zatímco jsme se pořád snažily držet tempo k vrcholu, na mysl už seriózně probublávaly i únikové myšlenky. Především jsme začaly špekulovat, jestli dokážeme s čelovkama najít sestup Batizovskou próbou, kdybysme opravdu hecly vrchol. Jako vhodný konzultant byl zvolen Michal Jankových, který ten den vylezl na Gerlach jako cvičný klient na kurzu horských vůdců a už si beztak dávali do nosa dole na Slezském domě. Ti poradili, že to bude lepší z Tetmajerova sedla před Gerlachem, směrem do Batizovské doliny. V tu chvíli taky opatrně zazněla varianta bivak, a ještě opatrněji - varianta Horská služba. Té první jsme se trochu lekly, ani jedna jsme neměly zkušenost, ale v batohu už se nenápadně stavěl do šiku pro jistotu přibalený žďárák i obě péřovky. Druhé varianty jsme se lekly ještě víc, ostudička jako malovaná :)  V tu chvíli už jsme ale v podstatě vytáčely číslo, že se aspoň poradíme. Když nám dispečerka nabídla, že náš případ předá záchranářům, v duchu zrovna problikávala představa teplého spacáku, večeře, vína.. neměly jsme koule odmítnout. Znáte to, jak v takovou chvíli dokáže slunko rychle mizet za obzor. Než jsme se smířily s tím, že možná budeme zachráněni, ohnivý kotouč se přes něj přehoupl docela. To nás trochu znejistělo, vrtulník přece lítá jenom za světla.. to už nám moc času nezbývá. A tak jsme volaly znovu, jestli jsme se pochopily správně a kdy můžeme čekat tu záchranu. Následující zpráva byla nejtemnějším zábleskem v příběhu: "Dneska už vrtulník nepřiletí. Pár minut před vámi byl nahlášen pád z Ladového štítu, takže se všichni museli věnovat jim. Teď už je pozdě, znovu vyletí nejdřív v 7 ráno. Vydá se za vámi pozemní záchrana." Pohled utopený v červánkách temnoucí oblohy, mozek si opatrně přebírá informaci. Tak to je patovka, teď už to do Tetmajerova sedla rozhodně nestihnem, před námi je zrovna nepřehledný a zledovatělý terén Lavinové věže, tam cestu po tmě hledat nechceš.. A aby se sem za námi po tmě šplhali záchranáři? To by nám svědomí nedovolilo. Takže řešení je vlastně prosté.. 1 + 1 = bivak :)



z naší ložnice nad Lavinovým sedlem
postel s nebesy :-)

Rozhodně existují pohodlnější místa, kde strávit noc, než plácek metr krát metr na hřebeni, z jedné strany ohraničený srázem, z druhé prudkým ledovatým svahem a před sebou 12 hodin tmy. Bleskově jsme oblíkli, co bylo při ruce a začaly si to tam zútulňovat. Prostor mezi šutry se vyplnil lanem, za záda batoh, polosed ve žďáráku. Seděly jsme tam natěsno jak v pouťovém bouracím autíčku, prodlouženou smyčkou přivázané ke štandu. Ze začátku to byla dost pohoda, přijatelná zima, jasná noční obloha, zářivý měsíc. Povídaly jsme si, zpívaly, hrály slovní asociační hry a vymýšlely blbiny. Vlastně nás překvapovalo, že zas až tak netrpíme a dokonce jsme si pohrávaly s myšlenkou, že jestli budem ráno v pohodě, zrušíme záchrannou akci a normálně to dolezem.. vždyť jsme kousek od cíle. V jednu ráno ale zničehožnic začlo fičet a všechno bylo jinak. Od té chvíle už jsme toho moc nenapovídaly. Zkroutily jsme se do polohy jing jang, propletly nohy a v objetí se svorně třepaly jak osiky. Teď teprve začal ten pravý mordor. Žďárák se nafoukl jak stan a povíval v poryvech větru. Nohy zmrzlé na kost, na scénu přišla alu fólie a tucet pokusů, jak prohřát zmrzlé šlapky .. Každá minuta, co nás dělila od úsvitu byla nekonečná. A přece jsme se dočkaly.

po proklatě dlouhé noci tenká červvená linie vysněného svítání..

V šest ráno se na obzoru zjevila tenká červená linie a ta propouštěla čím dál víc světla, které nás přimělo opustit úkryt a nastavit se novému dni. Odhodlání dokončit výstup vzalo trochu za své. Kol sedmé se za Gerlachem vskutku vynořil povědomý zvuk a už kroužil vrtulník kolem hřebene. Naostro jsme použily tisíckrát nacvičený signál YES a za chvilu už se z podvěsu spouštěl pavouk, který vysvobodil nejdřív Elišku s batohama a pak i mě. Bály jsme se jak to bude nepříjemný, ale ani nebyl čas se rozhlídnout kolem. Vrtulník nás vcucnul, rachot že nebylo slyšet vlastního slova a začaly jsme kroužit nad Tatrama. Při druhém kolečku jsme pochopily, že to není vyhlídkový let v ceně, ale že ještě někoho hledáme. Dva podobní zoufalci jako my nocovali ve stěně při sestupu z Lomničáku. Netrefili slanění, nechali tam spoustu friendů a materiálu, a stejně tam museli přečkat noc. Při třetím kolečku nad tatranskými štíty jsme už normálně aktivně pomáhaly hledat a za chvilu už se na palubu aero taxi drali další dva pasažéři. Teď už jsme mířili na přistání ve Starém Smokovci, kde nás naši hrdinové totálně odzbrojili. Čekaly jsme kde co, arogantní týpky co nás sjedou na tři doby, že nebudem chtít víckrát do hor, moralizování o zodpovědném plánování a kdo ví co ještě.. Místo toho si nás po přistání začali rovnat do šiku, že takový zážitek zaslouží fotku, a jaká prý byla noc, úsměvy od ucha k uchu, jako by to i snad i pro ně byla nějaká sváteční jízda.

vyřehtaná posádka aero taxi

Na základně už čekal horký čaj, přijetí jak u starých známých a kdybysme byly jen o chlup odrzlejší, věřím že i ta vysněná sauna by se tam někde vyloupla :) Když se zjevila reportérka televize JOJ, nedivili jsme se už vůbec ničemu. Úlet akce si žádá i bizarní závěr. A tak se nám smějte, ale my si tuhle svou změkčilost fakt s gustem užili! :-D Vrchol je asi dobrý cíl, ale vznášet se místo sestupu v pořádné chlapské náruči, o takovém koření jsme si věru ani nesnily :-D

No a to nejlepší asi nakonec..