Globální oteplování? Tady to tak nevypadá. Lihu v teploměru se moc nechce z té kuličky úplně dole, chalupa zafókaná do půli oken, a každý den ještě trochu přisype. Když vlečeme krysy dolinou nahoru a namísto černých skal, oddělených žlaby plnými firnu a terasami zmrzlých travek, vidíme jen bílé nekonečno, vynoří se v hlavě otázka: „Co tady budeme ten týden dělat?“ Podmínky na skialp výborné, ale lyže má málokdo. Ledy dobrý, jenže nejbližší je výškově půl kilometru pod chatou; a protože jsou tak dole, jsou nad nimi dlouhé žlaby – a kdo ví, co je v nich, a jak dobře to tam drží? A mixy? Přijeli jsme sem hlavně kvůli nim. Jsou ale dobře schované pod závějemi čerstvého sněhu, který nenese.

Horoškoláci přicházejí v dobré náladě a dychtiví zážitků, tak je hned první den vyháníme do nečasu pod Zbojnickou kopu jezdit po zadku, učit se brzdit a chytat pády, dělat štandy z piklů, lopat i lyží, slaňovat z cepínů a pak je stáhnout, a podobné nezbytné dovednosti horolezce, zbloudilého do zasněžených severních stěn.  Ondra nás názorně přesvědčuje, že i v závěji prašanu se dá vykousat hruška, ze které jde slanit. A taky že pod prašanem, u skal, můžou být skryté trhliny, do kterých se vejde celý instruktor; doteď vlastně nevím, jestli tento bod byl předem v plánu. Navečer, mezi terasou chaty a záchodky, ještě budujeme ledovcovou trhlinu, do které hážeme, a pak dokonce i vytahujeme, Elišku, a následně většinu horoškoly. U večeře byla chvilka napětí, ale nakonec se ukázalo, že žádná porce nezbyla.

Další den posíláme většinu horoškoly z kopce dolů k hornímu Groszově ledu. Je krásně natečený a nemusím moc přehánět, když napíšu, že pod vrškem má devadesátku. Ondra se s ním ale srdnatě popral, a tak zbytek dne můžeme vesele rybařit – rybáři s rybičkama mrskajícíma se na zamrzlé vertikální vodě. Někteří poprvé zkoušejí, že mačky v ledu fakt drží, že tu motyku je lepší zastrčit do dírky, než s ní mávat jak na badmintonu. A taky to, že ten štand nahoře je udrží.

Ale nedá se nic dělat, další dny už musíme do mixů. Kopce, stěny a cesty, které jsme si vysnili nad průvodci, pivem, a tatry.nfo – na Bradavicu, Kupoľu, Východnou Vysokou, Velký a Malý Javorový, Streleckou a Širokou vežu – necháváme bez povšimnutí. Pokud bychom nepadli vyčerpáním už při šlapání stopy pod nástup, zemřeli bychom zimou, hladem a steskem v bivaku, který by jistě následoval. A tak nejhrdinnějším počinem sezóny se stává kolektivní výstup hrebeňom na Svišťový štít, kde se na ražení stopy podíleli snad všichni. Veď je to štít v hlavnom hrebeni, a vidno z neho až… kadiaľ chcete!

Všechna ostatní lezecká dobrodružství se odehrávají ve stěně Velké Vareškové strážnice, naproti oknům ložnice. Jednu za druhým tu sázíme dnes už klasické mixové cesty jako Havranní vlasy, Dámu s péřovkou, Stred trojúhelníka, Trio Syncron, i - trochu pomaleji – tu trojku od Puškáše. Zkrátka i přes to bílé nebezpečí okolo probíhá horoškola svým obvyklým rytmem. To neznamená, že by se nic nedělo. Jednu horoškolačku odnesl červený stroj s vrtulkou do popradské nemocnice tak rychle, že jsme se ani rozloučit nestačili. Občas bylo třeba schovat večeři opozdilcům (no nemá cenu skrývat, že se tu pro ně vžilo označení Souhvězdí daňka). Na jednom štandu v severní stěně Vareškové strážnice zbyla po pádu prvolezce ze čtyř skob jen jedna. Ale vždycky to tak nějak dobře dopadlo.

A tak když v sobotu večer praskly struny na kytaře a chatár ukončil večírek hvizdem píšťalky, mysleli jsme, že horoškola skončila. Netušili jsme, že opravdové drama je teprve před náma. V neděli, na cestu domů, bylo počasí podobné jako celý týden: bylo třeba hledat a prošlapávat stopu i na přístupové cestě dolinou. Přesto se partička Poláků vydala na ledy – až úplně dole, pod Veverkáčem, vlastně už v pásmu lesa. Ve žlabu nad ledem ale les nebyl, a odtam to na ně baflo, právě když se navazovali. Tom, Michal, Janča a Vašek šli po cestě pod ledem zrovna ve chvíli, kdy jeden z Poláků vyběhl volat o pomoc, že má dva kamarády pod lavinou. Protože byla horoškola na místě dřív než horská i vrtulník, následovala záchranná akce na ostro – vypátrání zasypaných, vyproštění z laviny, a obnova životních funkcí. Další podrobnosti jsou ve zprávách horské služby. Tento příběh ale úplně šťastný konec nemá.

Na rozlučku nám tak Tatry daly námět k přemýšlení. Třeba o tom, že ty obavy ze žlabů nad ledy nebyly úplně přehnané, i když byla „jen trojka“. Že není zbabělost mít pípák pod bundou i na cestě dolinou. Nebo o tom, že hory jsou hory, měřítko jejich života je odlišné od našeho, a na nebezpečí, které z toho pro nás vyplývá, je potřeba se připravit, ale taky se s ním vyrovnat.