.. aneb zápisky z polárních deníků a pár praktických informací z putování v NP Sarek
Doprovod? https://www.youtube.com/watch?v=xS30bEO2aEU
Bylo nás pět:
Ondra Marvánek (heroický tavič), Evička Zálešáková (citlivý ranhojič), Eliška Sychrová (vrchní kuchtič), Míša Poborská (vazelínou mastič) a Olda Šperka (vytrvalý holič)
.. a jeden neohrožený Avatar, který nás dovezl až za polární kruh a zase zpátky
Zlákal nás Sarek, národní park na severu Švédska. Stereotypům o placaté švédské krajině vzdoruje impozantními dvoutisícovými vrcholy a víc než stovkou ledovců. Hory jsou to krásné a divoké, mnohými označované za poslední divočinu v Evropě, bez jakékoli infrastruktury či značených stezek, úzkostlivě chráněné v UNESCO. Divoce tu žijí i Sámové, svérázný kočovný národ, který od jara do podzimu putuje krajinou se stády sobů. A volání divočiny přitáhlo i nás. 8 dní jsme se na běžkách a sněžnicích toulali mrazivou krajinou, která nás střídavě trýznila a odměňovala svou divokou krásou. Pokud by vás zajímaly detaily či praktické tipy k podobnému putování, na následujících řádcích snad najdete obojí (praktické tipy úplně na konci).
Cesta na sever
Jako nejsnazší logistické řešení se ukázalo přepravit se autem, a tak v sobotu 24.3. naskákala převážná část osádky a kompletní vybavení do Ondrova modrého Avatara a vydala se na severskou odyseu, 6 dní a 5.208 km. Fakta statistika Oldy:
1. den (sobota 24.3.) - Trasa Brno (12:45, teplota +2°C) – Rostock (22:00, 807 km)
Trajekt Rostock (vyplutí 23:55) – Trelleborg (8:00)
2. den (neděle 25.3.) - Trasa Trelleborg (8:00, teplota +6°C) – Helsingborg – dale po E4 přes Jonköping – Stockholm – Sundsvall (19:30, 1.030 km), nocování v chatce
3. den (pondělí 26.3.) - Trasa Sunsvall (9:30, teplota -4°C) – Umeå – Luleå (19:20 přistupuje Míša) – Jokkmokk – překračujeme polární kruh (22:00) – noc na parkovišti ve stanu (cca 00:00, teplota -15°C, 767 km)
Mezitím v evropském vzdušném prostoru (malé letecké intermezzo z mého deníku, pokud spěcháš na sever, přeskoč ;-)
Odjezd byl tak hektický, že jsem stihla celé 2 hodinky spánku. Ráno v 6 odjezd na letiště do Prahy a v 11:50 odlet. Napadlo by vás, že budou z Prahy v jeden čas odlítat dva spoje do Stockholmu? Mě taky ne, mozek otupělý spánkovým deficitem uplynulého víkendu nepokládal za nutné kontrolovat číslo letu. Když mě z fronty u Gatu C4 vyvolávali poprvé, myslela jsem, že jsem se přeslechla.. vždyť jsem tam, kde mám být, ve frontě. Když podruhé, následovalo vysvětlení, sprint ke Gatu D4 a entré do plně usazeného letadla.. To bylo o fous! Po přistání ve Stockholmu přichází místo slastné euforie zpráva: "Občanku máš na cizinecký policii na letišti v Praze. Taťka." Super.. tak jsem sice ve Švédsku, ale jestli zůstanu viset ve Stockholmu bez dokladů, tak to bude dobrodružství za rámeček.. Vyklouzla mi asi při sprintu mezi Gaty. Na přestup ve Švédsku už mám ale naštěstí v ruce boarding pass a doklady tím pádem nejsou potřeba. Na zpáteční cestě už by mě prý měli pustit i na řidičák, ujistili mě na cizinecké policii (kam někdo v Praze mou občanku odevzdal) i na přepážce letecké společnosti. Poslední zbytky stresíku odbouralo setkání s uklízečem s vizáží Elvise Presleyho, který můj postřeh odměnil písničkou, a prodělané útrapy se rázem rozplynuly. Pod čarou se ještě ukrývá zápletka s vazelínou, o kterou se s pohledem sklopeným podělím s otrlými znalci mé povahy, v zájmu sebemrskačské nápravné terapie i s těmi škodolibými ;-) Podstatné je, že kolem sedmé večerní jsem se v Luleå skutečně setkala s osádkou Avatara a společně jsme začali ukrajovat poslední kilometry do cíle. U Jokmukku jsme překonali severní polární kruh, na obzoru se začala rýsovat polární záře a soba děcka zahlédli, jak líže sůl u silnice. Mohlo by se zdát, že je k nám sever až podezřele štědrý. Testovací nocleh ve stanu ještě u auta a ráno vyrážíme na start.
Trasa našeho putování:
Mapa tábořišť: https://mapy.cz/s/2xPCp
1. polární den
Úterý 27.3. - autem z parkoviště (9:20, teplota -7°C) – informační centrum a muzeum Naturum (zavřeno) – kemp Vietas (poslední teplé záchodové prkýnko) – přehrada Akkajaure – parkoviště Vagborn (45 km)
Na běžkách / sněžnicích:
Parkoviště Vägborn v osadě Suorva – brankou dovnitř areálu a po zavátých údržbářských silničkách přes ostrov Jiertásuoloj a po hrázích na druhý břeh jezera Gårtejávrre – nocleh na plošince cca 150 výškových m nad zátokou Jiertájávrre (6,5 km)
Počasí, že by prašivýho psa nevyhnal. Tak vyrážíme.
Atmosféru na palubě těsně před výsadkem nejlépe vystihuje Eviččino roztomilé "Už?", které po třech dnech na cestě vyvolává upřímné pobavení, ale odráží přesně, jak jsme z vyhřátého auta se zatajeným dechem sledujeme sněhové jazyky přes cestu, představujeme si celý ten maraton mrazivých dní venku a že se do té Sibérie nikomu nechce. Není zbytí, za chvíli už parkujeme v osadě Suorva u přehrady (parkoviště v mapě označené Vägborn), kde se ve větru zmítá pár dalších expedičních stanů. Krosit jezero prý není v této lokalitě bezpečné, do areálu přehrady se dá ale legálně vstoupit brankou asi 200 m pod parkálem a překonat soustavu přehrad po hrázích. Odhodlaně chystáme vybavení, opouštíme teplé plechové útočiště a zakuklení v péřovkách a s lyžařskými brýlemi (čili arzenál do nejdrsnějšího počasí) vyrážíme severu vstříc. Odměna za odhodlání na sebe naštěstí nenechá dlouho čekat, za chvíli se klube slunce, tak sundaváme vrstvy a po pravém břehu jezera a sobích ohrad směřujeme do hor. Stezky tu nejsou nikterak značené, takže trasa je čistě na nás. Před ústím jezera se odkláníme doprava mezi stromky a hledáme průstup zjevně nejpřístupnějším úbočím. V hlubokém sněhu směřujeme mezi stromy až na vyvýšeninu s krásným výhledem, kde Ondra v dolíku mezi stromy objevuje zázračné bezvětrné místo. K večeři brkaše s uzeným (nebo spíš uzené s brkaší) a australský Cabernet ve skle, start hodný pravých buržoustů. V noci nás osvětluje božský měsíc, vrhá klikaté stíny na sněhové baldachýny mezi stromy, vítr ustal a jediné co nás trápí je, že musíme na záchod se sněžnicemi. Jak prostopášné!
ranní polární rock&roll
2. den
Trasa: tábořiště nad jezerem (10:00, teplota -9°C) – planinka u chatky nad jezerem Liehtijávrre (19:00, 17 km)
Slastných 10 hodin spánku, vstáváme v 8 na pohodu. Tlakování benzínového vařiče a Ondrův pěvecký projev jsou charakteristické zvukové stopy prvního tábořiště. Slunce prosvítá mezi stromy, trumfujeme se kdo zatrůní s lepším výhledem a je nám skoro líto takovou idylku opouštět. Za chvilku už se mordujeme hlubočákem k horizontu. Vyplašíme pár sněžných slípek (bělokur sněžný), objevujeme proležené sobí postýlky a potok s tekoucí vodou, kterou Eliška hrdinně dobývá po pás ve sněhu. Na celou dobu táhneme přes 4 l benzínu a dva benzínové vařiče, rozpouštění sněhu polkne hodně energie, proto je objev tekoucí vody vždy malým pokladem.
Slunko jiskřivě dopadá na louky zachumlané ve sněhových peřinách, idylka šroubuje nejvyšší otáčky. Jakmile vykoukneme na holé planiny, vítr nabírá na síle a krajina mění ráz - před námi se otevírá otevřená severská krajina s kulisou horských štítů a širokých údolí, kterými v létě meandruji řeky a spojují se do rozlehlych jezer. Teď je všechno zamrzlé a pokryté takovým množstvím sněhu, že jezera a řeky většinou vytušíme spíš podle intuice a mapy. Pohodlně kloužeme po vyfoukanych pláních s namrzlým sněhem a občasné poryvy větru se zvířenými sněhovými jazyky ve zlatavém odpoledním protisvětle kouzlí ten pravý severský feeling.
Závěrečné jezero k chatce už ale křižujeme jen ze setrvačnosti. Každý myslím zadoufal, že by mohla být otevřená - nebyla. Na petlici je dokonce i kadibudka. Krom toho chatka bohužel nenabízí ani rozumné závětří, zběsile stavíme stany na větrné planince vedle. Klasické kolíky od stanu jsou nepoužitelné, místo nich poslouží všechno co je po ruce - dřevěné klacky včera vyrobené, sněžnice, náhradní tyče, lopaty i přivázané pulky. S těmi nás to snad neodnese. Samostatná kapitola je závětří pro kuchyň, Eliščin věčný boj a papláni s rozvernými vařiči. Vyžadují fakt dokonalé závětří a zacházení v rukavičkách. Do zimních podmínek je benzínový vařič určitě jasná volba, ale skrz choulostivé trysky se vyplatí hýčkat a jako zálohu přibalit i plynový s kartuší.
GPSka potvrzuje náš pocit, že jsme to dnes trochu přeťápli. Oproti plánovaným 10 km jsme to vyhnali na 17 km. Z večeře přecházíme plynule do spánku a modlíme se, ať v noci nemusíme ven.
laponská salaš a naše větrná hůrka
3.den
Vítr celou noc setrvale duje a neustává ani do rána (dle předpovědi má dosahovat cca 15 m/s). Se snídaní tedy není kam spěchat. Kolem desáté přichází první podvratné návrhy, o půl dvanácté bojová porada ve stanu a napínavé hlasování. Nerozhodný jazýček vah ve stavu 2:2 se plynule vychyluje dle intenzity bázlivého slunce a poryvů větru. Rozhodování nenápadně přechází v rest day, hovor se stáčí k tomu jak by se nečekaně volné odpoledne dalo blahodárně využít. V tom se ozve mohutné zadutí, vzájemný souhlasný pohled a je rozhodnuto. Lepení rozlepených bot, tejpování dodřených pat, průzkum tradiční laponské salaše a bobování na pulkách jsou náplní vytříbeně prozevleného odpoledne. Večer přizveme na večírek i Ládíka Ziburu a společné čtení historek se ukotvuje v hlavním vysílacím čase jako večerníček. V noci už převládá bezvětří a ráno plni sil vyrážíme na cestu.
4.den
Trasa: tábořiště u jezera Liehtjitjávrre (10:00, teplota -7°C) – po jezerech Vuojnesluobbala – úžinou Bierikjåhkå – jezero Bierikjávrre – kolem chaty Pielastugan – tábořiště v korytě řeky Tjågnårisjågåsj (14,5 km)
Mystické polojasno halí okolní štíty do závoje bělavých mraků, z nichž místy prosakuje optimistické modro a sem tam nějaká ostrá hrana pod vrcholem zastřeným v mlze. Výjevy, co jitří fantazii. S výškou přes tisíc metrů nad zdejší terén i vrcholy kolem 2.000 m působí ostře jak alpské štíty, aj by nás lákalo na nějaký vylézt. Něco vybavení by se i do pulek vlezlo, tak třeba příště. Smykujeme po jezeře s hladinou jak zrcadlo, v úzké větrné roklí si dáváme mrazivou obědovou a po ní se suneme dál po rozsáhlém jezeře Bjerikjärve, jehož bělostnou řízu stříháme hranami svých lyží vejpůl. Monotónní krok sun krok po nekonečném jezeře, když se zas mraky protrhnou a na horizontu prozářeném sluncem se zjeví 3 urostlí Norové. Pár širokých lidských úsměvů a zas je líp do kroku.
Následující údolí Rahpajahka traverzujeme vpravo, čímž se vyhneme členitému terénu v údolí. Ondra objevuje zázračný průsak vody přímo pod našimi kroky, vysekává studánku a po troškách synchronizovaně ešákujeme do všech prázdných nádob. Vítr a sněžení zas nabírá na síle a tak vděčně zakotvujeme v hluboké rýze vyhloubené korytem potoka, kterou částečně překrývá překrásně tvarovaná obrovská převěj a poskytuje celkem ideální útočiště před větrem. Stavíme kyklopské zdivo jako závětří pro stany, kuchňu v záhrabu, fičí jako by se blížil konec světa a schyluje se k pocitově nejšílenejšímu večeru. Saigon. Ze stanu se opravdu nechce.
5.den
Trasa: tábořiště v korytě řeky Tjågnårisjågåsj (teplota -9°C) – koryto řeky Máhtujågåsj – hluboce řízlým údolím Ruohtesvágge až k chatce (nejvyšší bod trasy 900 mnm, 18 km, uvnitř 3 °C)
První co slyšíme po probuzeni - ticho! Ta úleva s jakou člověk poslouchá horské bezvětří. A taky zurčení vody v naší těsné blízkosti. Na povrchu nic vidět není, zřejmě protíká někde přímo pod stany. Vystrkujeme hlavu z našeho sněhového úkrytu, pátráme po zdroji vody a až o kus výše kutá Ondra studánku s kulisou ledopádu. Jedním z následků čtvrtého kritického dne je i čerstvá bolest v achilovce, naštěstí má ale osobní fyzioterapeutku a taky je to drsnej geroj, takže vyrážíme opatrně dál.
Na cestu nás ladí smířlivé polojasno, jak je hnedka lépe na světě! Kloužeme se traverzem s hlavou v oblacích, druhé výrazné koryto potoka Mahtujagaj překonáváme zvrchu vpravo, čímž si ušetříme dost sil i výškových metrů. Míjíme chatku a pokračujeme hluboko řízlým údolím Ruohtesvagge, které má být jedním z bonbónků trasy. Opět se však zatahuje, učíme se rozeznávat nové odstíny bílé, jichž mají prý eskymáci desítky. My často nedokážeme rozeznat nejen kde končí terén a začíná horizont, ale ani zda jdeme nahoru nebo dolů. Zatím držíme optimismus, na rtech melodie: "Bílá Bílá Bílá Bílá, komu by se nelíbila, ..." Po chvíli na horizontu zaznamenáme pohyb, blíží se k nám skupinka Švédů. Možná nám je seslalo samo nebe, prozrazují totiž že 9 km před námi je otevřeny přístřešek, respektive nemá dveře. Setrvačně se pohybující těla dostávají nový pohon. Na některé plány netřeba plýtvat slovy. Svorně a bez hlesu vyrážíme dál sychravým údolím. Po hodince se kolona zastaví na nezbytnou energickou injekci, nakopu tam celý sáček datlí v čokoládě a doufám, že už tam brzy budem. Zbývá cca 45 minut cesty, vyjadřujeme obavu abysme v mlze cíl nepřestřelili. Za chvíli už se na planině před námi zjeví chaloupka s komínem a ... kolem nějaký pohyb. Sakra! Takže je otevřená, ale někdo nás předběhl. Nakonec nás překvapuje super sympatická společnost milého švédsko - mexického párečku a společná noc v suchu. Stylové zmrtvýchvstání, když už máme tu Bílou sobotu :-D
Zázrak jménem Renvaktarstuga
6. den
Trasa: útulna (10:00, teplota -9°C) – pod horou Nijak – Kisuriskåtan – tábořiště nad řekou Sjnjuvtjudisjåhkå (13,5 km)
Další zázrak přichází při úsvitu - azurové nebe nad hlavou a idylka za rámeček. S pocitem, že právě přišel čas sklízet ovoce za odhodlání předchozích dní nasazujeme radostně běžky a vyrážíme slíznout smetanu ideálního dne.
Za sebou necháváme hluboko řízlé údolí a před námi se otevírá mírnější krajina - s výhledy až do vedlejšího NP Padjelanta. "Jak se jmenuje tahle hora?" "Nijak." Celý den nás doprovází výhled do jeji impozantní stěny, obzvlášť Ondra za ní pořád mlsně kroutí hlavou.
Na jejím úpatí meandruje tyrkysové zamrzlá hladina, do toho pere slunko, kýč jak bič! Z denního snění mě probírají lyže do půlky ve vodě.. sakryš, pásy samozřejmě okamžitě namrzaji, lepí sníh a idylka doprovázena klením odlétá někam za kopečky. Za chvilku už naštěstí stavíme tábor a přichází Evčino hodobóžové překvapení – tříchodový mls se švestkami pudinkem nadívanými, arašídovými vajíčky a dokonce i beránkem. Zbouchli jsme to rychleji, než by se na jazyku rozpustila hostie. Do říše snění nás provází nový zvuk - polární slípky a jejich trylkovani. Líbezné!
Tábornická idylka
7.den
Tábořiště nad řekou Sjnjuvtjudisjåhkå (10:00, teplota -14°C) – Kisuristugan – jezero Guvtjávrre – tábořiště u řeky Vuojatädno (12 km)
Frohe Öster aus Tyrol!
Do rána přihopkal ještě šťastný zajíček, tyrolským salámkem pěchovaný. Mládenci ze sněhu nějaké proutí vykutali a polární krajina i velikonočními obyčeji a výskáním děvuch zjihla. Den jako malovaný, sluncem prozářený, ani větvička se nehla, jev to nevídaný. S pohledem upřeným na křivky vrcholu Ahka a písničkou na rtu jsme si to loudáme po zamrzlé řece, číháme na slípky, ve sněhu pozorujeme dráhu jejich vzletu a objevujeme i stopy losa, který sem prý zabloudil spíš omylem. Los se živí býlím a zdržuje se spíš v lesích, kterým Švédi říkají skog, zatímco v pusté krajině bez vegetace, kterou nazývaji fjell se vyskytují spíš horští sobi, živící se lišejníky. Necháváme se stáhnout k jezeru Kutjarve, abychom pak hlubokým sněhem horko těžko hledali cestu k našemu poslednímu tábořišti u říčky, s dostupným zdrojem vody. Ve svitu medového slunce jsme ještě postavili stan a do rana nás překvapil takový mráz, že jsme si o něm ani nesnili.
Dráha vzletu sněžné slípky
8. den
tábořiště u řeky Vuojatädno (11:00, teplota – 25°C) – přes řeku Vuojatädno – chata Ahkka (15:00) – napříč jezero Áhkájávrre (12 km!) – Ritsem (18:00, 20 km)
Už v noci jsem cítila, že i přes babiččiny ponožky mi nezvykle tuhnou nožky a když jsem ráno vystrčila hlavu z péřáčku, nestačila jsem zírat na souvislý sněhový dekor uvnitř stanu i dva ojíněné kokony vedle sebe. Ze stanu mě dostala jen neodbytná ranní potřeba. Sníh za krkem při zápolení se zmrzlým zipem stanu, boty ztuhlé tak jak jsem je večer vyzula. Než jsem si našla místečko v jiskřivém prašanu, zamrzla mi i čočka uvnitř oka a ruce zmrzly takovou rychlostí, že jsem si znecitlivělými bolavymi prsty nedokázala ani zapnout kalhoty. Vrhla jsem šipku do ojíněného spacáku v zoufalé snaze vygenerovat aspoň nějaké teplo a rozpustit ledové končetiny. Oldova statisticko-meteorologicka relace potvrdila mimořádně tuhou noc, rtuť teploměru spadla v noci pod -25°C. K testování zahřívacích polštářků se snižuje i největší drsoň - Eliška. Snaha o co nejefektivnější sbalení tábora je doprovázena dřepováním a ti co jsou hotovi přešlapují v docích jak Železník před Velkou Pardubickou. Polštářky v botách žádnou velkou saunu bohužel neroztopily, tak s Eliškou, která má dnes nohy nejzmrzlejší vyrážíme prošlapávat cestu k řece. 2 kilometry v prašanu fungují spolehlivě, což asi není nejlepší reference na výrobky značky HEAT, a po překonání zamrzlé řeky už se sluníme na projeté skútrovce. Po chvíli projíždí i skútry, civilizace jako by nás vsakovala. Brousíme stopu směrem k jezeru Ritzenjarve a u chaty Akha se na chvíli oblažíme představou, že tu strávíme poslední noc.
Češi a švédský ceník :-)
Důkladnější prostudování švédského ceníku nás však vrátilo zas nohama na zem (500 SEK za nocleh) a za chvíli už šviháme posledních 12 km přes jezero. Přehrada slouží jako přepouštěcí nádrž na výrobu energie a jak postupně klesala hladina, místy jsou ostrůvky s popraskanými krami metrové šířky a krásné tyrkysové barvy. Po cca 2,5 hodinkách jsme na druhém břehu, kde nás podvečerní zlaté slunko vítá v cíli. Ani ubytko v rybářském Ritzenjarve není žádná láce (600 SEK za postel / 150 SEK stan), takže ještě skousneme poslední noc ve stanu v kempu. K tomu ale přísluší vytápěné zázemí s kuchyňkou a teplou sprchu, kde labužnicky rozmrzáme. Nikdy bych si nedokázala představit, jak obřadně si budu užívat teplé vody z kohoutku, o horké sprše nemluvě. Nocleh v mrazáku má rázem úplně jiný rozměr, když cestou do spacáku nestihne zamrznout ani chřípí u nosu a ráno se vstává na teplý záchod.
Rozmrzání v muzeu Naturum
9. den
Ondra vybaven startovacím sprejem a rozumy z Googlu, kde pak že se nachází sání motoru, vyráží za závěrečným dobrodružstvím - vyzvednout auto zaparkované 30 km daleko. Bus jede ve 3 odpoledne, tak doufáme že stop bude rychlejší řešení. Realita - 3 auta za 3 hodiny. Při takové frekvenci se i z nutkavé potřeby odskočit si za smrček stává velké dilema. Z dlouhé chvíle ušel 7 km, což se ukázalo jako klíčové, za odbočkou narazil na sympatického paragladistu, který ho odvezl až k autu a ještě počkal, než nastartuje. Avatar milé překvapil a nepodceněnou přípravu a vynaloženou námahu odměnil chytnutím napoprvé. Chvíli po poledni už balíme a vydáváme se na jih se zastávkou v muzeu Naturum (super expozice, zdarma). V 18:18 přejíždíme severní polární kruh. Po 20 vteřinách ticha: "Mohli jsme tam aspoň zastavit" Po dalších několika vteřinách: "Tak mám to otočit?" O půl minuty později překonáváme polární kruh znovu a v chladném památníku si opakujeme repliky z Cimrmanova Dobytí severního pólu, oslí můstek k tomu, že pro jednou vynecháme Ládíka a pustíme si to v originále. Nocujeme v chatičce First Camp v Luleå.
10.den
Při nákupu suvenýrů a dárečků se mi rozsvítí očička když zahlídnu regál plný vín a když už skoro dávám Merlot jako překvápko na závěrečný večírek do košíku, všimnu si náhle, že všechna ta vína včetně sampusu jsou bez alkoholu. Rychle putuje zpátky do regálu. O několik hodin později už se seznamujeme se System Bolaget, specializovaném Švédským obchodem pro nákup alkoholu, kde je podstatně rušněji než v jakémkoli jiném Švédskem shopu. Bizarní nástroj, jak zkomplikovat lidem cestu k alkoholu (láhev slušného vína 70 - 100 SEK, demižon 1,5 l (naše volba) 120 SEK). Předtím si ale ještě užíváme dopolední kratochvíli na zamrzlém Botnickém zálivu, kde si půjčujeme sáňky v různém stupni rozkladu a vyrážíme na výletní ostrov Lulanů (obyvatel Luleå :), kde nás čekal dokonce i nažhavený gril - klobásky příště s sebou. Následuje procházka městem s bizarním velikonočním sousoším, kterému zas jeden český lulan nasadil korunu - sněhové vejce.
český Lulan a švédské vejce
Do práce na kole?
V Lulea se taky loučíme s Eliškou, která spěchá letecky za povinnostmi, a směřujeme na jih. Ondra s Oldou, Evičkou a rtuťovou kapičkou na zdlouhavou pouť z mrazivého Švédska až do českého jara a já za další kapitolou leteckých dobrodružství.
Druhé letecké intermezzo, aneb jak to dopadlo s doklady?
Taky jsem spěchala za povinnostmi, tak jsem obětovala pár stovek navíc a nechala se vysadit ve Stockholmu na let přes Brusel do Prahy, kde už mě čeká i nalezená občanka. Informace ověřená ze 3 oficiálních zdrojů, pochyb jen trošičku. O to chladnější byla sprchla na odbavení: "Do Bruselu vás na řidičák nepustíme. Zajděte si na ambasádu, zařiďte doklady, přebookujte na jindy, ale dneska nepoletíte" zpražil mě úřednický suchar bez špetky soucitu. Bez diskuze. První myšlenka patřila Avatarovi vzdalujícímu se už přes tři hodiny na jih, druhá na čas zabitý ve Stockholmu .. peníze .. vysvětlování v práci. Žaludek jak ve svěráku, orosené čelo. Tak tohle se mi povedlo.. Zoufalství mě přivedlo na přepážku Služby zákazníkům, kde jiný zástupce Brussels airlines sic neskrýval údiv nad striktní stopkou, ale po záblesku nadějného telefonátu potvrdil, že skrz nové předpisy mě Brusel bez dokladů opravdu nepřijme. V hlavě už se rodil nouzový plán, že zkusím najít aspoň nějaký večerní let do Malmö, kde bych ještě stihla posádku Avatara směřující na trajekt do Trelleborgu a dojela s nimi pokorně po zemi. Ještě jsem to ani nevyslovila a můj švédský anděl už mi prezentoval jiný plán - zkusí mě přebookovat na přímý let do Prahy. A víc šokoval další zprávou, že to bude zdarma: "Vyjímečně můžu udělat výjimku. V Praze budete dokonce o hodinu dřív než původním letem. Ale spěchejte, letí vám to za dvě hoďky z Arlandy." Svatozář hodila mocný šajn. Následoval tedy další sprint, taxíkem na druhé stockholmské letiště, bizarní rozhovor o švédské imigrační bolístce s taxikářem, který sem před 30 lety utekl z konfliktem zmítané Eritrey, a hřejivý pocit, že i tu na chladném severu se hraje domino s mimořádně dobrými skutky, které má zas člověk poslat co nejdřív dál ..
Vybavení a praktické tipy na polární putování:
Back country lyže (my dost jednotně ctili české Sporteny různých generací). Nejlépe i s tulenimi pásy. Můžu srovnávat s minulou výpravou bez pásů a rozdíl je dost markantní. Prostě to drží, což oceníte hlavně v tahu do kopce. Dobře padnoucí běžkařské boty, starší modely dokonale naimpregnované s ochočenými žraloky. Vždy se hodí přibalit kvalitní lepidlo. Že se rozlepí aspoň jedny boty ve výpravě se rovná skoro jistotě. Hodí se spíš o neco větší, než těsné. Oceníte místo na teplé ponožky, případně i ohřívací polštářek.
Hůlky - buď běžkařské, ale poslouží i trekové teleskopické, hlavně se sněhovými kotoučky.
Sněžnice se hodí přibalit pro pohyb v hlubokém sněhu bez lyží, při táboření (bez nich to často bylo po pás ve sněhu) a hlavně jako záloha kdyby se něco vysmolilo s lyžema, nebo kdyby byl tak hluboký sníh, že by to s lyžema prostě nešlo. Evička absolvovala na sněžnicích celou štreku, což prý ale nešťastníkům, kteří by měli podobný nápad, mileráda rozmluví.
Pulky (= severské tažné boby) - Čecha za polárním kruhem neomylně rozeznáte podle stopy, neb jsme držiteli patentu na jedinečný homemade prototyp složený z dětských bobů, dvou bambusových tyčí, karabinek, pár metrů rep šňůry a nějakého opasku (pohodlný je třeba rozmontovány a přizpůsobeny sedák), na který gumicukem přiděláte batoh. Samozřejmě, že to funguje. Kdo ale vyzkoušel originální pulky s krycí plachtou, nepochybně docení zkušenosti seveřanů. Pulky jsou stabilnější, líp drží stopu a krycí plachta navíc chrání před sněhem, umožní snazší přístup k věcem a taky má podstatně větší kapacitu, takže můžete přibalit i pár drobností, které promění asketické putování v burzoustu zážitek ;-)
Repair kit - základní nezbytnosti na malé opravy velkého významu - lepidlo, drátek, stříbrná lepicí páska, provázek (náhradní repka). S trochou šikovnosti se dá opravit kde co, Ondrova Hero aura se například mohutně rozzářila když pomocí zapalovače a kousku plastu dokázal přiletovat rozlomené brýle nebo prasklé boby.
Lopata na sníh (nejlépe na každý stan) a sekyra na led, větve, ..
Vybavení na táboření:
stan s kovovými tyčkami, ideálně do zimních podmínek se sněhovými límci, ale není nezbytné. Zato se hodí mít speciální kolíky do sněhu (běžné jsou fakt k ničemu) nebo počítat s tím že budete improvizovat (vyvázat k pulkám, lyžím, lopatě, ...) a přibalit repky k prodloužení úchytných bodu.
Teplý spacák - teplý péřák snadno promění i zmrzlý stan v ráj na zemi. Pokud ho nemáš, nevěš hlavu, od věci není ani přibalit dva spacáky slabší, které spolu vykouzlí větší teplo, na vnějším se navíc vždycky srazí trochu vlhkost a vnitřní zůstane vždy suchý. A to je taky nezanedbatelný comfort.
Karimatka - dobrá izolace je zásadní, já mám skvělou zkušenost se samonafukovačkou (Thermarest 3,8 cm), ale Eliška to dávala i s evazotkou nebo jsou prý dobré i skládačky s buňkovým povrchem. Hodí se přibalit i tenkou alumatku (my si bažili s úžasnou dvoulůžkovou), která udrží sucho od podlážky.
Čelovky - vydržely nám normálně na jedno nabití / baterky celou dobu, bo jsme v noci prostě spali :) a světlo bylo od 6 do 20 hod.
Elektronika - překvapil mě foťák, k jaké rekordní výdrži ho vybičovalo vypnutí displeje a focení pouze přes hledáček, vydržel na jedno nabití celých 9 dnů (300 fotek). I ostatní aparáty vydržely, jen se vyplatí brát je na noc do spacáku. Na dobíjení čehokoliv přibalit powerbanku. Mráz ji nezdolal.
Oblečení
Zásadní jsou suché ponožky na každý den (obzvlášť pokud se potí nohy), mě stačily komfortně troje (ale to má každý jinak). V noci nejlíp zahřejí huňaté vlněné ponožky od babičky (nesmí škrtit nohu), zmrzliny oceni i péřové bačkůrky nebo nohy do péřovky. Podvlíkačky. Přes ně teplé softshellové nebo jiné gatě, ideálně nepromokavé. Termoprádlo ve vrstvách dle potřeby, teplá flíska, membránová bunda s kvalitní kapucou. Péřovka! Kukla, čepice, multifunkční šátky nebo nákrčník. Rukavice (tenké, které by člověk prakticky nemusel sundat, střední / běžkařské, teplé prstové, palčáky kdyby bylo nejhůř). Jedno nahradní oblečení, jedno navíc pokud se hodně potíš nebo se chceš převlékat na spaní. Ale já nepokrytě přiznám, že jsem ho za celou dobu nepoužila. Když se cokoliv namočí (hlavně rukavice, ponožky), tvoje tělo ve spacáku je ideální radiátor. Vložit mezi jednotlivé vrstvy (třeba dvoje podvlíkačky nebo triko a mikinu) ať nestudí na těle a do rána jsi zase v suchu.
Pohorky jako náhradní obuv.
Zahřívací polštářky na ruce a nohy - nejkritičtější bývá ráno, když člověk musí vlézt do zmrzlých bot a fungovat v nich ráno při balení. Když se člověk nechce trápit, se zahřívacími polštářky je mrazivé ráno hnedka veselejší. My použili polštářky značky HEAT, kterým bych ambiciózní tvrzení "No 1 in Europe" asi nepodepsala, ale nic jiného nemám vyzkoušeného, tak to nelze brát úplně směrodatně.
Široký tejp nebo textilni kobercovka jako prevence proti puchýřům a otlakům.
Sluneční brýle - se silným UV filtrem, a taky lyžařské brýle když začne pořádně fičet.
Opalovací krém nejlíp 50 SPF, tyčinka na rty a hlavně.. vazelína! :) Nejlepší mazadlo do mrazu, které stojí i za to, aby vám kvůli ní uletělo letadlo.
Kosmetika - překvapivě zjištění, že roztok na kontaktní čočky nezmrzne.
Vaření a jídlo - do zimních podmínek je rozhodně ideální benzínový vařič (spotřeba cca 0,5 l / den, když jsme ropouštěli sníh), trysky ale umí v mrazu stávkovat, tak se nám osvědčil i záložní plynový vařič s kartuší. Ešus ve 2 ks na kuchařskou partu (jeden na vodu, jeden na jídlo). Termoska pro každého. Několik PET lahví na vzácná setkání s tekoucí vodou, kterou je potřeba na noc vzít do stanu, při větších mrazech i do spacáku. Hodí se přibalit i jednu flašku se širokým hrdlem a kamenem, která se dá pro nabirani nahodit do hůř přístupného zdroje vody. Šumák nebo rozpustné minerály do vody.
Rozpouštění sněhu - jde to vždy rychleji, když je na dně trocha vody, navíc nerezové ešáky by bez vody mohly prasknout, u hliníkových to prý nehrozí. Dva stejné ešáky se navíc dají rozehřávat i nad sebou.
Menu?
Nejjednodušší cesta je jednoznačně Travellunch, který jsme Ondrovi s Evičkou občas nepokrytě záviděli, obzvlášť když nám za krk foukal sníh a oni zatím v klídečku jen zalili vysušenou směs horkou vodou a za chvíli už spokojeně hodovali. Každopádně jednoduchou a podstatně levnější alternativou jsou například kombinace Poctivá polívka ze sáčku + kuskus (250 g spolehlivě nakrmí 2-3 lidi), instantní Brkaše s mlékem + uzené maso na kousky, nebo + klobása a sušená polévková zelenina, vítězná krmě tohoto výletu. Uncle Ben's teď vyrábí i ochucenou předvařenou rýži (hotové za 2 min.), Maggi zas předvařenou čočku na kari) pouze na zalití). Ingredience jako parmazán nebo sušená rajčata navíc neváží téměř nic a s trochou fantazie můžou i v ešáku vykouzlit poměrně pestré degustační menu :-)
K snídani nejsnáze instantni ovesné kaše, nebo prostě jemné ovesné vločky + sušené ovoce / kokos / čokoláda + cukr / med a k obědu hutný fitness chléb se sýrem, Uherákem, klobásou, cizrnový humus, .. a hlavně spousta sladkých mlsů.. sušené ovoce, čokolády, proteinové tyčky a Eliščina vychytávka - slané müssli (semínka pražená s kari nebo jiným kořením dle chuti). S politováním musím konstatovat, že ani polární putování nemusí být nutně spolehlivá odtučňovacích kůra :-)
A samozřejmě zábava proti trudomyslnosti, bo pokud nejsi jezevec, noci a nedejbože někdy i dny ve stanu umí být pěkně dlouhé.. :)
Poděkování sponzorům:
vlastního vybavení máme jako šafránu a tak velmi vděčíme milým kamarádům za velkorysý support - Jance Kurajdové a Rolfovi za lyže i s botkami, Pavlu Lexovi za duhové pulky, Martinovi za další pulky, Kristýně za plynový vařič, Barboře za nevyužitý spacák a Ondrovu kámoši za bohatě využitý stan!!
Komentáře k článku
Zatím sem nikdo nevložil žádný komentář.
Pro přidání komentáře se musíte přihlásit.