Pro zachování VHSkového rodu zrodilo se roku minulého požehnaného počtu budoucích horolezčat. Bylo tedy nutné uspořádat soustředění a ukázat jim onu opojnou cestu životem, neboť co se v mládí naučíš... A kde jinde, než na legendárním gruntu na Blatinách. Přihlášeno bylo asi 20 horolezčat. K sotva ročnímu potěru přibralo se i pár zkušenějších adeptů, aby bylo od koho se učit.

Hned od začátku byl kladen velký důraz na metodiku. Aby hlavně nikdo nespadl! Takové patrové postele by mohly být pro malá horolezčata osudové.

Jako základní myšlenku výcviku jsme se dětem snažily vštípit moto: „Jak piješ, tak lezeš.“ Pilo se hlavně mlíko a to přímo z výčepu. Večírky byly, snad i kvůli deštivému počasí za okny gruntu, vydatné. Konaly se hlavně přes den, ale i tak se chalupa chvílemi pěkně otřásala mlácením pokliček a nehynoucích songů (čti „Prší, prší“). Pokud zbyly matkám nějaké síly, řešily témata Montessori školek a jim podobných ještě po večerech. Místo obíhání chalupy „na Adama“, běhaly jsme za hlasy malých Adamů a jeho kamarádů, ozývajících se z chůviček. Na stěnách chalupy přibylo také pár nových otisků. Tentokrát dětských ručiček.

Hru „máš moje tričko“ jsme volně přetransformovaly na neustálé převlíkání požgryndaných, mokrých a posraných dětiček. Nevím, jak deštivé počasí ocenily matky, ale děti byly nadšené za každé situace. S rozzářenýma očkama a slovy: „Přibyly nové kaluže!“ pelášily skotačit společně ven.

Čekání na počasí jsme si krátily nejrůznějšími aktivitami. Někdo taháním vozíku s dítětem za kolem, někdo obcházením zavřených hospod, oblíbenou se stala Kukyho stezka v Březině s bahništěm i skládkou. Došlo taky na bobule. Sbíraly se především borůvky, našly se i obří maliny.

Kdo si počkal na konec soustředění, dočkal se i krásného dne, jako stvořeného na lezení. Jako nejvhodnější cíl byl vybrán vrchol Drátníku, tyčící se na první pohled hned nad chalupou. Už po prvních metrech nástupu bylo však jasné, že bude hůře dosažitelný, než lecjaký štít v Tatrách. Pod tíhou veškeré lezecké výstroje i výzbroje, proviantu, kočárů a především samotných malých horolezčat, se v nelehkém, místy i kamenitém terénu, bedra řádně prohýbala. Nejoblíbenějším výstupem zájezdu byl vyhlášen Mechař. A to jak pro malé, tak velké. Zatímco si matky vesele skotačily po skále, jejich ratolesti poctivě norníkovali v mechu a kapradí, až je ani ony vlastní matky nepoznávaly. Krásný den nám tak vynahradil úprk z pod skal před lijavcem, který nás vyhnal při prvním obléhání skal začátkem soustředění.

Po náročném týdnu věříme, že jsou horolezčatům dány dobré základy pro přijetí do horoškoly 2035, kam se všichni společně těší.

 

Fotky: Verča Skořice, Marťa, Bára, Hanka