Ostrý štít patřil v roce 1900 mezi poslední nedostoupené vrcholy Tater. V novinách, které tehdy dychtily po všech zprávách o prvovýstupech i pokusech o ně, byl označovaný „nedobytná hora“. Jedním z aktivních účastníků soutěže o prvovýstup na Ostrý byl mladý Karl English z tehdy rakouského Krakova. Po svém čtvrtém (zaznamenaném) pokusu však napsal do ročenky Uherského karpatského spolku: „Masivní, ze všech stran nepřístupný vrchol si možná už navždy zachová svoji nedotknutelnost.“ Současně svůj poslední neúspěšný pokus označil za jeden z „nejtěžších možných tatranských výstupů“.

Mýtus nedobytnosti, skutečnost, že šlo o jeden z posledních nedosažených vrcholů Tater, i zájem médií zvyšovaly atraktivitu soutěže o prvovýstup na Ostrý. Té se účastnilo čím dál tím více zájemců, k radosti tatranských horských vůdců, kterým kvetl byznys. Úspěšný byl nakonec právě Karl English, a to cestou z Javorové doliny, kterou objevil dlouhým pozorováním pohybu kamzíků. Mladého Poláka při prvovýstupu doprovázela jeho matka, tesař, pytlák, a později horský vůdce z Nové Lesné Ján Hunsdorfer, a jeho přítel Ján Strompf. 25. srpna 1902 krátce po půlnoci vyrazili ze Smokovce, Malou Studenou dolinou vystoupali na Sedielko a sestoupili do Javorové doliny. Brzy ráno se pustili do žlabu v severních srázech Ostrého, který English i Hunsdorfer znali ze svých předchozích neúspěšných pokusů.

Pro tehdejší dobu je typické, že prvovýstup je připisovaný Englishovi, i když první konec lana táhl Hunsdorfer. Výstup byl mimořádně těžký a Hunsdorfer při něm sprostě klel, podobně jako dnešní sportovní lezci, i když používal jiné výrazy. English zaznamenal, že když Hunsdorfer vyndal lano z pusy, ulevoval si do „prokletých psů“ – prý tak označoval Ostrý štít. Když konečně před polednem dosáhli vrcholu, postavili na něm dvoumetrovou pyramidu z kamenů, do ní vložili plechovku s informací o prvovýstupu, a zapíchli polskou vlajku. Po devatenácti hodinách se vrátili do Smokovce a telegrafem poslali do světa senzační zprávu o úspěchu na Ostrém.

To dnešní mladí borci z horoškoly VHS ke štítu zdaleka nemají takový respekt, jako měli prvovýstupci. Na Ostrý vyrážejí nováčci hned první den horoškoly, nehledají kamzičí stezky, ale pouští se rovnou do „nelezitelné“ jižní stěny, to vše za nejisté předpovědi. Ostrý štít je přitahuje jako magnet, takže na něj vyráží hned několik družstev, a vytváří unikátní jev, který se do historie dobývání hory zapíše jako „cirkulácia v Ostrom“. Ta vzniká tak, že zatímco první družstvo po dosažení vrcholu už dokončuje slanění a vybírá si další cestu v jižní stěně, to poslední, které si víc vychutnávalo pověstnou zbojnickou snídani, teprve nastupuje do první délky. Všechny štandy mezi nimi jsou obsazeny jinými družstvy horoškoly jako při nějakém vysokohorském baseballu, a lana z Happyho skladu prakticky spojují nástup s vrcholem a skrze slanění znovu s úpatím štítu. Dokonalá cirkulace! Kdyby toto viděl Karl English, jistě by kopec přejmenoval na „Štít horoškoly VHS“!

Všechno ale tak hladce jako na baseballovém stadionu neprobíhá. Předpověď se vyplňuje a začíná pršet. Čekání na štandech se protahuje, mokrá lana se ve slanění koušou, exponovaný traverz mezi slaněními je nutné dojistit, z kyblíků cáká voda, země se vzdaluje. Někteří z nováčků zažívají pocity podobné těm, které při jednom z neúspěšných pokusů popsal Englishův horský vůdce Ján Hunsdorfer: „sme stratení, zomrieme tu hladom!“. Možná se jim honí hlavou slova Karla Englishe, kterými ocenil dobrou podmínku v den úspěšného prvovýstupu: „kdyby se rozpršelo nebo přišla mlha, žádná živá bytost už by neměla šanci se odtud vrátit.“ Borci z VHS však platnost těchto slov navždy vyvracejí, promočená družstva postupně opouštějí cirkulaci a kolem Sivých ples sestupují k večeři. Mokrá lana končí v sušárně u komína a cirkuláciu v Ostrom střídá cirkulácia horcov. Tu nedokáže zastavit ani rázná chatárova závěrečná. A to je teprve první den horoškoly!

Sebevědomí borců z VHS se ukazuje i při dalších výstupech. Nestačí jim prostý výstup stenou na vrchol v hlavnom hrebeňu, jako v generaci Puškáše nebo Pavúkov. Vyráží na takové túry jako je Gerlach legendární Martinkou, přičemž je neodradí ani to, že na tuto túru se obvykle nastupuje z vedlejší doliny, ani to, že cestou zpátky je třeba obejít půl Tater – i tak stihli večeři! Kolektivního ducha horoškoly prokazuje i paralelní lezení pilířů na Streleckou vežu, při kterém družstva stoupají ostřím pilířů blízko od sebe, ale odděleni divokým a v létě neschůdným žlabem. Pak už přichází na řadu hledání takových fajnovostí jako je výstup na Divú vežu východním pilířem, který prvovýstupci v roce 1956 popsali jako lezení v „absolutní expozici“. Sebevědomí a znalost místních podmínek prokazuje i výstup na Východnou Vysokou severním hřebenem, při kterém se na vrcholu setkávají hned tři družstva horoškoly, a to v čase, kdy se na chatě teprve podává snídaně. Oběd si tito borci dopřávají už o 2000 metrů níž, v motorestu u Liptovské Mary.

Když k tomu přidáme klavírní koncert ve zbojnické jídelně, večírky u kytar, a pozorování zatmění měsíce, spojené s ochutnávkou moravských pálenek, můžeme snad říct, že letní horoškola 2018 na Zbojandě se vydařila!