Před Vánoci byla započata debata, kam se podít v čase po svátcích a přes Silvestra. Původní plán společné akce vzal za své kvůli rozdílným představám o termínu i finanční náročnosti, a tak jsme nakonec zbyli s Evičkou na výběr destinace sami. Protože nejjistější počasí sliboval Blízký východ, i když s teplotami už ne tak slavnými, rozhodli jsme se pro VHSkou prověřené Wadí Rum v Jordánsku. Nakonec se k nám haluzově ještě přidal Tomík Lenc a jeho Kačka, kterým patří dík za výbornou náladu během celé akce.

Cestovní patálie a finanční přehled bude až na konci, ať to nehyzdí horní partie textu.

Fotky ani vyprávění nelhaly. Je tam poušť a pískovcové skály. Dost vysoké pískovcové skály. A hodně pouštních kempů. Opravdu hodně! Člověk musí zajet už celkem daleko od hlavních údolí, aby žádný neviděl. Jinak jsou skoro za každým rohem. V noci svítí do pouště a může to vypadat romanticky, kdyby jich bylo asi 5 x méně. Ale alespoň jsou celkem vkusné v tradičním vzhledu, a tak to zrak dává celkem v pohodě. Ráno a odpoledne je pak zábavné pozorovat vzlétávání a návrat včeliček (Toyoty Hilux) do úlu (vesnice RUM). Mezi tím se vlní skupinky velbloudů s jezdci i bez nich. Dokonce i bez beduínů, jen tak, sami. Prostě si jdou domů na žvanec suché trávy, odněkud dovezené. Kolem toho jsou kulisy několikaset metrových stěn a masivů z červeného a bílého pískovce. Cest je tu hrozně moc, ale vybrat si nebylo tak snadné. Lehčí cesty bývají celkem náročné na orientaci pro výstup i sestup a často jsou popisky a topa v průvodci dost neurčité.

Naše působení vypadalo následovně:

První den byl seznamovací výlet s matrošem na zádech a vylezení krásné jednodélkové spáry kdesi s tím, že já si myslím, že to je prvovýstup lokálního významu, a Tom že to není ani prvovýstup a nemá význam ani lokální. Prostě optimista vs. realista.

Den druhý pak desetidélková Purple Haze na Jebel Khush Khashah, NE Dome za fr. 5 se sestupem kaňonky s mnoha slaněními. Návrat byl až za setmění, ale dole nás už čekal Tomík i s našimi batohy a botkami, za což buď pochválen :).

Další den jsme se přesunuli do vesnice, a protože už na vícedélky nebylo moc času, šli jsme na místní sportovky kousek za vesnicí. Vykukuje tady žula a lezení je na ní moc fajn. Jen těch cest tu moc není (2 ks).

Na další den jsme vybrali nebo si spíš nechali poradit cestu Black Magic (5+) na východní stěnu Jebel Rum. Má 12 délek a stejně nevede až na vrchol (prý možnost dolézt za 6a). Lezení moc hezké, i když ne vždycky po pevné skále. Někde na mě i trochu morálové. Nakonec jsme to otočili po 8. délce, protože se mi nechtělo slaňovat do štandu, který by byl asi 20 m do strany, a stahovat lano přes různé bloky. Řešit zaseklé lano potmě mě stále neláká a asi se to nezlepší. Každopádně si tu Evča odbyla premiéru se svou novou kamarádkou Žábou a myslím, že si vybudovaly pěkný vztah. Evička Žábu pěkně zakládala do spáry a Žába zase Evičku pěkně držela na skále. Skoro mi z toho harmonického soužití slza ukápla. Tentokrát jsme si stihli ještě užít i trochu sluníčka ve vesnici.

Silvestra jsme oslavili, jak se patří na zemi muslimů. Slivovici jsme si nalévali do čaje a unavení usnuli daleko před půlnocí. Naší obavu o to, jak na nás budou místní nahlížet kvuli pití alkoholu, jsme postupně ztráceli s přibývajícím množství nalezených lahví během pobytu. Přeci jen je toto údolí asi dost skryto před zraky Alláhovými.

Posilvestrovské lezení mělo velice poklidný nádech a zhmotnilo se v podobě věže Abu N´Khala v masivu Jebel Rum. Vlastně ani nevím, jestli jsme skutečně trefili cestu Sabbahś Number Two, ale jak naznačuje název, možná jí ani autor netrefil napoprvé. I tak bylo lezení příjemně jednoduché a výhledy daleké. Konečně jsme také lezli alespoň převážnou část na sluníčku, což všechny potěšilo. Ještě jsme se stihli projít kaňonem South Siq, takže na Nový rok odpovídající program.

Na poslední den v Rumu jsme vymysleli neméně opojnou cestu. Jmenuje se Merlins Wand a leží ve vzdáleném Barah Canyon. Tam nás odvezl pan domácí ve své Toyotě, aby nás odpoledne opět vyzvedl. Tuhle cestu jsem našel na Summitpost.org a jiskra hned přeskočila. I přesto, že její obtížnost byla o něco výš, než kam sahaly naše plány. Za 6a+ však byla jen jedna délka a tak estetika rozhodla. Stejně jsme se ještě chtěli podívat někam dál, tak jsme to spojili a vyšla z toho 150 m spára jak podle laseru v krásném kaňonu daleko od vesnice. V reálu to tedy jak podle laseru nebylo, spárou se lezlo asi tak 5 % cesty a ani jsme jí vlastně celou nevylezli, ale takové byly prvotní pocity. Nejdřív jsme museli asi hodinu čekat, než trojka Španělů (2 ženy a 1 muž) dolezli první délku a taky odlezli ze štandu, který byl na jedné skobě a jedněch hodinách. Pak jsem se, vyděšen neustálým sezením Španělského tahače a množstvím použitého materiálu, vydal do spáry sám. Naštěstí to tak horké nebylo a tak jsem Tomíkovy ty 3 friendy navíc ukradl celkem zbytečně. Ani další dvě délky nezpůsobily žádná traumata a tak jsme se dostali až pod poslední dvě 50m délky za 5+ a 5. Tady jsem vyměkl a vzhledem k blbému jištění a špatnému času se rozhodl k návratu ke kamarádům, vodě a jídlu. Ještě jsme se cestou do Rumu zastavili podívat, jak na poušti zapadá slunce na písečné duně. Když jsme se dostatečně vyblbli a naplnili si uši i chrup pískem, který ještě teď žmoulám v péřovce, čekala nás poslední jízda pouští.

Kromě incidentu v Petře, kde Tomík vyděsil místní maminku tím, že se nechal fotit z různých úhlů, jak visí jednoruč na konstrukci mostíku nad patnáctimetrovou hlubinou kaňonu, se nic lezeckého už nestalo. Maminka byla ráda, že je Tomík "strong man" a že se nepustil.

Ještě jsme strávili noc v Aqabě, kde to bylo super a taky levné. Sice jsme z plánovaného šnorchlování moc neměli, i když  pokus byl. Pak už jen Izrael, drama při odbavení a bezpečnostních procedurách a Bratislava i s naším Bobíkem, zapadaným sněhem.

INFORMACE:

Základní informace jsme měli, ale protože se dost věcí změnilo, přišlo mi přínosné tu zmínit některé praktické věci z letošního roku.

Letěli jsme z Bratislavy, kam jsme se dopravili autem. Sice jsme napoprvé parkování pri letisku netrefili a stali se tak součásti bondovky, kdy auto ujíždělo pryč z cizího areálu zavírající se bránou, ale pak už jsme uviděli obrovský poutač na parkoviště a tak zdárně zaparkovali. Letěli jsme s Ryanairem, ovšem booking proběhl přes Kiwi, takže jsme museli doplácet 40 EURO za již jednou zaplacený 20kg batoh a jen doufám, že se jich někdy dočkám zpátky.

Letenky jsou do Jordánska celkem levné, protože se místní král Abdalláh II celkem logicky dobral k rozhodnutí podporovat leteckou dostupnost Jordánska, že když už nebude Jordánsko vzkvétat díky petrodolarům (dolary za ropu - petroleum). Bude tedy snad vzkvétat díky Petrodolarům (dolary za návštěvu Petry). A čím víc ušetří turisté na letenkách, tím víc utratí na atrakcích. Přesto stále Jordánské úřady mlží o podmínkách vstupu a poplatcích za víza.

Víza:

Naše zkušenost je taková, že vízum lze pořídit také přímo na hranicích. Jde hlavně o poplatek, který za něj zaplatíte. Pokud platíte přímo na hranici, bude asi vyšší, než když jej zaplatíte v rámci tzv. Jordanpasu. Jeho cena se odvíjí od délky pobytu a množství plánovaných atrakcí k návštěvě. Už ale základní verze se vstupem do Petry vychází lépe, než platit zvlášť vízum a zvlášť vstup do Petry. Když do Petry nechcete, tak asi lepší koupit jen vízum.

Výstupní poplatky:

Abyste v Jordánsku strávili co nejdelší dobu a utratili co nejvíc peněz, vymysleli Jordánci různou výši výstupních poplatků. Pro lezce je to celkem bezpředmětné, protože asi nikdo nepojede lézt na jeden den. Už od tří nocí v Jordánsku by měl být poplatek odpuštěn. Viz ofocená tabule na hraničním přechodu.

Kudy tam:

My jeli z Izraele a to už neuděláme. Nekonečné fronty na bezpečnostní kontrole na letišti Ovda, téměř nulová informovanost o tom, jak proces probíhá. Další výstupní poplatek, tentokrát za pozemní opuštění Izraele (31 USD) a nakonec i nejistota, jestli náhodou nezavřou hraniční přechod, jak se to stalo před pár lety Michalovi, Tomovi a Elišce. To jsou důvody, proč letět přímo do Ammánu.

Cestovné:

letiště Ovda - Izraelsko-Jordánská hranice 8 USD/osoba

taxi hranice - Wadi Rum - 40 JOD/auto

taxi Wadi Rum - Petra 40 JOD/auto

taxi Petra - Aqaba 40 JOD/auto

odvoz 4x4 z vesnice Rum do Barah Canyon  a večer zpět 60 JOD/auto (usmlouváno z 80 JOD, taxikář u Resthauzu den před tím sliboval to samé za 40 JOD)

Ubytování:

Kempy se dají najít levné (booking) ale záleží, kde leží. Cest v průvodci není zase tolik a vzdálenější masivy jsou v něm jen pomálu. Takže to k cestám, které chcete lézt, můžete mít taky pár hodin pískem, nebo drahým dovozem.

Kolem vesnice je lezení hodně, takže asi nejlepší sehnat levné ubytko přímo ve vesnici. POZOR! - já tak našel kemp, který podle adresy ležel vedle vesnice, ale to byla jen adresa sídla firmy. Takže to chce prověřit. Pak jsme museli dohodnout jinou cenu ve vesnici oproti kempu, a to násobně vyšší -  20 JOD/osoba/den s polopenzí.

Potraviny a voda:

Ceny ve vesnici dost rozdílné. Někde za 6x 1,5l - 2,5 JOD, o 50 metrů dál to samé za 1 JOD

Falafel 1 - 2 JOD.

Obecně ceny v obchodech s anglickými nápisy výrazně vyšší – nakupovat a jíst tam, kde místní.

Díky kamarádům za poskytnuté informace a Michalovi extra za půjčení průvodce.

Ondra