Téryho chata je v oddílové mytologii opředena nejrůznějšími pověstmi. Prý se tam s horoškolou nevejdeme. Prý má ponurou atmosféru a neochotný personál. Budeme trpět hlady. Nejmenovaný předseda nejmenovaného brněnského oddílu se s chátárom kdysi porval, na férovku. A nebyl sám (psali to na Lezci, musí to být pravda!). Večírky na chatě? Na ty ať raději rovnou zapomeneme! A tak po všech těch letech, kdy jsme s horoškolou střídali sousední chaty – Brnčálku a Zbojandu – jsme v březnu 2019 vyrazili na Térynu. Hlavním cílem bylo prozkoumat, co je na těch mýtech pravdy.

Pro průběh zimní horoškoly jsou vždycky podstatné podmínky. Letos bylo sněhu akorát, byl dobře sedlý, lavinovka dvojka, teploty lehce pod, sněžilo jen trochu – skoro by se chtělo říct: podmínka! Jen trošku foukalo. Pro dva z pěti dnů, co jsme byli nahoře, vydala horská služba varování před silnou vichřicí (nad 103 km/h). To nás zahnalo nacvičovat chytání pádů do kotlinky pod záchodky. Foukalo i ostatní dny, i noci. Část horoškoly bydlela v „áčku“, apartmánu s krbovými kamny asi 10 m vedle hlavní chaty. Stalo se, že nejmenovaný frekventant odešel z večírku, který se z pochopitelných důvodů rozjížděl právě tady, a vzápětí se vrátil s tím, že chatu nemůže najít. Nebylo to jen počtem šroubů piva, které předtím možná zavrtal, ale aktuální meteorologickou situací (lidovo: vodorovné sračky priamo do ksichta).

Jen jeden půlden se vítr utišil natolik, že umožnil pohyb letecké techniky. Toho jsme pohotově využili k nácviku transportu zraněného k vrtulníku. Podrobnosti v hospodě, nejlíp za účasti hlavního aktéra. (Když slyšíte v tatranské dolině vrtulník, je to vždycky vážné. Tento pád ale skončil „dobře“. Nemám ovšem ověřené, jestli by s tímto hodnocením souhlasili všichni zúčastnění.)

A lezlo se! Většinou klasické mixové cesty na okolní vrcholy jako Mačacie veže, Baranie rohy nebo Malý Ľadový. Někdo zdolával moderní mixové cesty, třeba na Malú Žltú stenu. Pár odvážlivců se pustilo i do letních skalních cest, jako je Šádek na Baranie rohy. Pár výstupů skončilo pytlem: sníh se proměnil v krupici, výstupová linka nebyla nalezena nebo se ukázala nečekaně dlouhá a těžká, nebo fučelo fakt moc. Tak to má být: jedním z účelů horoškoly je získat schopnost porovnání vlastních schopností a tempa s povahou cest, do kterých se pouštíme.

Highlightem výpravy bylo dobývání Pyšného štítu. K vrcholu dominanty doliny jsme se pustili hned čtyřmi různými cestami, všichni lezci i lezkyně dosáhli vrcholu a na Pyšném stála většina horoškoly. Kdybych tento text psal jako PR horoškoly VHS, mohl bych odstavec skončit tady frází: „velký úspěch!“ Ale protože jde o článek do oddílové kroniky, můžu napsat, že slovo „dobývání“ jsem nevybral náhodně: většina výstupových cest se ukázala delší a náročnější, než se čekalo. Ani slovo „highlight“ není náhodné: odkazuje na souhvězdí čelovek, pozorovatelné vysoko v Lastovičí štrbine ještě dlouho po večeři. Ne, žádné drama se nekonalo. Když jsme večerní lezce vítali na verandě čajem a slivovicí, měli všichni v obličeji unavený úsměv. Dokonce večeři jim schovali! A ráno většina vyrazila za novým cílem. Ale jedenáct hvězd Pyšného souhvězdí ukazuje, že jako instruktoři jsme nezvládli jeden důležitý bod metodiky, a to přizpůsobení výběru cesty její náročnosti a schopnostem účastníků. Na tom se jistě podepsal i mýtus chaty – jednoduše tím, že cesty (a sestupy!) v této dolině neznáme a vybírali jsme je spíš z průvodce Kroutil – Bloudil než podle vlastní zkušenosti a doporučení kamarádů.

Edmund Téry byl budapešťský doktor a organizátor turistiky v Uhrách. Němečtí rodiče ho pokřtili Edmund Ricker, později si jméno pomaďarštil na Téry Ödön (nezdá se vám ta doba podobně kosmopolitní jako současnost?). Byl hlavní iniciátor stavby chaty v Malé Studené dolině a zakladatel Maďarského turistického spolku, který stavbu financoval. Stavební komise pod jeho vedením navštívila dolinu 19. května 1898, aby vybrala místo stavby. Ing. Jozef Pfinn během měsíce vypracoval stavební projekt (už víme, po kom se jmenuje Pfinnova kopa nad chatou). Stavět se začalo v polovině června 1898. V říjnu, před přerušením stavebních prací, už byla budova částečně zastřešená. Dokončená byla 18. července následujícího roku, a po vynesení vnitřního vybavení byla slavnostně otevřena 21. srpna 1899. (Myslíte, že v dnešní době technologického pokroku by tak rychlá realizace myšlenky byla možná?) Chata od začátku nese Téryho jméno; na rozdíl od snad všech ostatních tatranských chat ji nikdy nebylo potřeba přejmenovávat.

Horoškola VHS navštívila chatu necelých 120 let po jejím otevření. Vešli jsme se, jídla bylo dost, s chatárom jsme se neporvali, personál byl vstřícný (vzpomeňte ty litry čaje zdarma do termosek při snídani!). Ani večírkům nikdo nebránil (jednou, ve středu, jsem se až divil), a když se v jídelně začaly rozkládat matrace pro neubytované příchozí, přestěhovali jsme se s kytarou na áčko. Zdá se, že ani my jsme neudělali odstrašující dojem; chatár Peter píše: „dakujeme velmi pekne za navstevu u nas a dufame, ze sa este niekedy zastavite :)”.

Byl oddílový mýtus Téryho chaty překonán? To se pozná až podle toho, jestli se tam ještě někdy vrátíme.

Co jsme lezli? (Výběr cest):

Mačacia veža prostředním hřbetem a žlebem (Szczepaňski 1930)

Mačacia veža pravým žebrem (Zamkovský 1937)

Baranie rohy, Šádkova cesta (Šádek, Renerová 1949)

Baranie rohy, Baraní rebrík (Renerová, Bocek, Šádek 1949)

Malý Ľadový štít východní stěnou (Bocek, Renerová, Šádek 1949)

Pyšný štít, Téryho cesta (Téry, Spitzkopf 1887)

Pyšný štít, Jármayova cesta (Jármay, Hunsdorfer 1892)

Pyšný štít, středem západní stěny (Grósz, Lingsch 1930)

Pyšný štít přes Bachledovu štrbinu (Fischer, Siedlecki, Bachleda, Gladczan 1893)

Malá Žltá stena, cesta Uherová-Vestenický (1976)

Žltá stena, východní hranou (Skotnicówna, Kupczyk, Szczepaňski 1929)

atd.

Zdroj:

Bohuš, Ivan (2013) Dr. Téry a Vysoké Tatry. Vydavateľstvo I&B, Tatranská Lomnica.