Tenkrát, v těch dobách, kdy se ve čtvrteční večery na Klajdě tvořily fronty, kdy každý chystal masku na vrchol brněnské kulturní sezóny, a kdy se na vícedélky do Rajchu jezdilo klidně jen na otočku – možná si někteří ty časy ještě pamatujete – se na Chatě pod Rysy sešel výkvět VHS. Jádro tvořila horoškola, pro kterou to byl vrchol ročního výcviku, k ní se přidali starší absolventi, lyžaři, alpinisti, himálajisti, bafuňáři a kibicové, jak už to bývá. Viktor Beránek ten týden mimořádně otevřel chatu, která je jinak v zimě zavřená, a to si nikdo nechtěl nechat ujít. Byla v provozu jen pro náš oddíl.

Už tehdy do Dolinky pod Váhou, kde chata stojí, spolu s nosiči a opozdilci prosakovaly neurčité zvěsti o strašidle, které se plíží nížinami. Ale tam nahoře se všichni cítili nad věcí a do hovorů ani myslí toto strašidlo nepouštěli. Ostatně, proč taky? Důležitější bylo pilovat metodiku, lyžovat, hrát, zpívat, tančit, vzpomínat na kamarády a vylezené cesty a chystat se na ty, co ještě přijdou.

Taky se lezlo. I když podmínka tehdy zrovna nebyla. Sněhu tam nahoře sice bylo dost, jak hned z kraje zjistil Vojta, hlavní projektant učebnicového záhrabu, když při kopání ložnice č. 2 narazil na skálu až pod pěti metry sněhu. Jenže to nebyl žádný firn, spíš vrstvy různě nafoukané na přemrzlý podklad, a tak byla na místě opatrnost. V západní stěně Českého štítu, to je ta, odkud kdysi spadla lavina, která zničila chatu, leželo sněhu tolik, že si tam nikdo netroufl, a tím zůstala zavřená cesta přes Kohútika na Vysokou a do Dračí doliny. Převěj nahoře na Váze vytvořila spolehlivou závoru pro přístup do České doliny a tím k severkám Českého, Vysoké, ke Galerii Ganku nebo oblíbené východní stěně Rysů. To dost omezilo možnosti nástupů a bezpečných sestupů. Družstva horoškoly se tak postupně střídala jen ve třech cestách: západní hřeben Rysů, různé varianty severní stěny a hřebene Velké Kôpky, a jako třešnička hajzlový hřeben na Rysy. Až poslední den Mauglí s Márou odvážně otevřeli čtvrtou cestu v západní stěně Rysů, tu už ale nikdo nestihl zopakovat.

Počasí už tenkrát dávalo signály, že klimatická změna není jen výmysl teoretiků. Kdysi prý býval v zimních Tatrách plech i celý týden, a jestli se jeden den nelezlo, bylo to jen kvůli kocovině nebo únavě, ne kvůli počasí. Nad pivem na to v Dolince pod Váhou vzpomínali jen ti nejstarší. Tam to s počasím bylo jako na houpačce. Každý den byl překvapením. Horoškola tradičně začíná první den metodikou, a to bylo dobře, protože kvůli větru se lézt stejně nedalo. I během metodiky bylo třeba zafoukané batohy co chvílu vykopat a k udržení dobrého rozmaru pomohl Vojtův záhrab. Zato druhý den, čtvrtek, překvapil jasnou oblohou a bezvětřím: pravý tatranský plech! Při pohledu do Dolinky bylo hned od rána vidět, jak se tou tichou bílou nádherou prokousávají družstva ve směru svých cest, a po nějaké době ticho občas přerušilo to známé, vzdálené: Zruš! Štand! Jistím! Odpoledne se na vrcholech Rysů a Velké Kôpky objevily skupinky, zaplavené radostí z vylezené cesty – pro některé to byla první cesta v zimních horách! –, pěkného dne, i té krásy okolo. Kochaly se výhledy od Belanek přes Královu hoľu po Babiu horu.

V pátek vystřídal nádheru zákaz vycházení. Doslova. Sněžení a vichřice stočtyřicítka. Dveře proti větru nešly zavřít. Viditelnost končila u zábradlí před chatou. Kdo omylem otevřel okno, dostal ledovou jehličkovou sprchu. Na náladě v chatě se ale živly za okny neprojevily. Horoškola nacvičovala záchranu z trhliny mezi palandama. Narazila se poslední bečka. Hrály se hry stolní, karetní i slovní. Všichni se taky zapojili do hraní bojovky, nazvané prozaicky Cesta na hajzl. Ta bavila po velkou část dne. Ten legendární hajzl na Rysech – daleko, vysoko a v expozici! Ti odvážnější si do této hry s živly a fyziologickou potřebou těla troufli bez cepínů, ale bez goráčů, rukavic a návleků si netroufl nikdo. Po návratu byl na chatě slyšet klavír i kytara. Zpěv a smích. Večer končil nad ránem tancem u tyče. Počasí na hovno, ale den, který se nezapomíná.

V sobotu se meteohoupačka znova přehoupla a bylo jasno. Znova se prošlapávaly cesty pod Kôpky, pod západní hřeben i k tomu hřebínku, co vede nad hajzlem. Znova ve stěnách znělo cinkání železa. Ale odpoledne se zvedl vítr, zatáhlo se, a když se jističi na štandech otočili a sledovali pohledem lano, vedoucí k druholezci, zjistili, že pozadí obrazu, na kterém ještě před chvílí byla chata, Žabí plesa a Dolinka, zakryla bílá opona. To byl signál, že je čas v klidu, ale bez kochání dolézt, slanit, a vrátit se zpátky na večírek. Někdo poslední odpoledne ještě využil ke krátkému výpadu na ledy pod Kôpkama nebo k poslednímu sjezdu Rysů.

Tam nahoře si to nikdo nepřipouštěl, ale všichni v Dolince byli v jejím zajetí, odříznutí od světa. Nejen v chatě za vichřice. Celá Dolinka vytváří svůj vlastní prostor i čas, nezávislý na okolním časoprostoru. Svět Dolinky na východě končí lavinovými svahy Českého štítu, na severu převějí v sedle Váha, na západě ho uzavírá hajzlový hřeben. Bezpečně schůdná cesta vede Dolinkou nahoru na Rysy a tam končí. Tam a zpátky. Ne kvůli státní hranici – tenkrát ještě fungoval Schengen –, ale kvůli strmým a lavinézním severním svahům. Signál v Dolince není, jen k hajzlu občas vítr foukne sms. Kdo chce volat, může zkusit štěstí nahoře na Signal pointu, u té dřevěné tyče na hřebeni pod vrškem Rysů. Na data rovnou zapomeňte. Jediné spojení s vnějším časoprostorem tvoří fixy natažené po rampě, která protíná skalní práh nad Žabími plesy. Tam začíná podivuhodný svět Dolinky. Svět, jehož prostor rozčleňují jen vyšlapané stezky dočasných obyvatel Dolinky, a jehož časové rytmy určuje východ a západ Slunka, začátek a konec vichřice, a zvonění, když je hotová večeře. Podivuhodný svět, vznášející se vysoko nad časoprostorem globalizovaného světa. Svět na konci starých časů.

V nedělu ráno zase foukalo a kolem chaty byl klid. Jediná cesta prošlapaná od chaty byla ta na hajzl. Ale v chatě bylo rušno, uklízelo se, plnily batohy, vyrovnával cech na baru. Stisky rukou s chataři, kteří tak zásadně utvářejí běh místního časoprostoru a udržují jeho neopakovatelnou atmosféru. Pak už se objevily postavičky před chatou, jak se kuklí proti větru a oježují mačkama a cepíny, a po skupinkách se spouští Dolinkou dolů k fixům. Na jejich dolním konci se každý ohlédl zpátky k Dolince. Ta už ale vidět nebyla. Zakryla ji znovu bílá opona. Nebo neviditelnost její časoprostorové dimenze?

Když potom sestupující skupinky prošlapaly stopu Kotlinou Žabích ples, otevřela se pod nimi Mengusovská dolina a výhled až do nížin u Popradu. Panorama zleva ohraničovala Ostrva, zprava hřeben Satana a shora ho rámovala těžká olověná mračna. Borci z VHS měli v hlavách zážitky prožité v Dolince, pivo v motorestu Rieka a přátele v nížině, na které se těšili. Nikdo tehdy nevěděl, že slova štand, friend, cepín nebo záhrab v jejich slovnících brzo překryjí nová divně páchnoucí slova jako covid, karanténa, smrtnost, ecmo, pandemie, nouzový stav. Těžkým olověným mrakům nad nížinou nikdo nepřikládal nějaký význam. Je taky možné, že vůbec žádný neměly. Dolinka pod Váhou už dávno nebyla vidět, ale v hlavách pořád byla. A troufám si tvrdit, že od těch dávných dob tam zůstala až do dneška.

Stejně důležité jako vzpomínky je taky naděje, že Dolinka tam někde ve svém časoprostoru pořád je. I když momentálně se možná zdá dál, než byla dřív. Že nezůstala na konci starých časů, ale existuje ve své podivuhodné dimenzi, nezávislé na tom, co se odehrává v nížinách. Naděje, že i v nových časech, které možná budou trochu jiné, budeme moct vylézt k fixům nad Žabími plesy, a podél nich do Dolinky, jejíž podivuhodný svět budeme moct spoluvytvářet tak jako kdysi. Že tam dokonce najdeme i ten hajzl. To je dobrá zpráva, ne?