S čertem za zrcadlem: byl ples VHS

Budí mě pinknutí v Messengeru. „Po letech konečně pořádný večírek“, píše Bohouš.  Co tím myslel? Oko, kterým jsem to četl, spokojeně zavřu, a otočím se na pravý bok. Nečekaně narazím na něčí tělo. Otevřu obě oči a zkoumám situaci. Výsledek je uklidňující: za prvé, jsem doma ve vlastní posteli. Za druhé, to tělo mi sice není povědomé, ale je ženské, spokojeně oddychuje, příjemně voní, a z toho kousku, co můžu vidět mezi blond vlasy a polštářem, vypadá přívětivě. Dobrý.

Znovu zavřu oči a snažím se vzpomenout, co se to včera vlastně dělo. Jeli jsme s Bohoušem na Bláhovku. Jako každý pátek. Bohoušovi se tam moc nechtělo. Říká: „Kámo, na Bláhovce jsme každý pátek. Chtělo by to pořádný večírek!“ Chvíli potom se to stalo. Čekali jsme na trajf dole na Kotlářské, když z podzemí vylezl čert. Z toho sklepa, kde je Artbar, přímo na zastávku. Zapálil si a bafal něco, co pěkně vonělo, ne jak obyčejná tráva. Chvílu nás v klidu pozoroval, a pak povídá: „Chlapi, máme tady dole solidní párty. Nechcete zajít?“

To bylo něco pro Bohouše! Mě se vůbec nechtělo. Rychle jsem se snažil vzpomenout, jak končí ta legenda o Faustovi. Jenže trolejbus nikde, a Bohouš už mě táhne dolů do pekla. Co tomu dát šanci? Čert mezitím típl cigáro a pomalu sešel za námi. Naštěstí po nás nechtěl ani slíbit duši, ani podpis vlastní krví.

Dole je to pěkný bizár! Prostor je nabitý elektrizující energií, kterou vyzařuje kapela na pódiu. Sálem se proplétají všelijaké postavy, zvířata a věci jako na Bruegelově plátně. Některé se snaží křepčit do rytmu osmdesátek, který nastolila kapela. Jiné jen tak plynou sálem. Podle toho, co jim jejich „těla“ dovolí. Hemžení dominuje větrná turbína s logem ABB a blikajícím výstražným světlem, která si těžkopádně rozráží cestu davem pomocí lopatek. Kolem turbíny krouží solární panely, nad kterými září jejich vlastní solární zdroj. Kde to, k čertu, jsme? Zkouška klimaticky korektní agitky za obnovitelné zdroje? Večírek E-onu? Konkurz na komparsisty do Přeletu kukaččího hnízda? Rychle musím na bar!

Nevím, jakou roli v tom sehrál karibský rum a jakou společnost čerta, který mi na baru poskytl krátký úvod do tématu VHS a taky představil nějaké myšky, želvu a jiné zvířectvo. Postupně mě ale začíná pohlcovat ta zvláštní místní atmosféra. Paralelní svět, svět za zrcadlem, kde nemožné je skutečností a kde čas ani prostor nerespektuje Newtonovy zákony. Toto není žádné peklo ani karikatura dystopické budoucnosti. Je to fantasy realita, svět VHS. Nebo urban verze tradičního začátku masopustu. Začínám si to užívat. A Bohouš? Ten už se dávno kroutí na parketu!

S želvičkou se odhodláme vmísit do reje masek. Když se rozkoukám, objevuju v té fantaskní míchanici postav jisté souvislosti. Jasně, jsou tu sólisté. Dvoumetrová Pamela Anderson v přiléhavých plavkách a s plovákem je na place stejně doma jako na pláži v Santa Monica. Samurajka si budí respekt mečem tak ostrým, že v mžiku dokáže přefiknout kohokoliv. Svalnatý Superman. Pistolník s koltem nabitým proklatě nízko u pasu. Tito strážci zajišťují bezpečnost davu v případě zaplavení sálu mořskou vodou nebo nečekaného útoku Indiánů.

Vedle těchto sólistů jsou ale mnohé postavy propojeny nejrůznějšími vazbami. Některé vazby jsou velmi těsné, jako lepivý smetanový krém, který v tanci spojuje sušenky Oreo. Jiné jsou sice volnější, ale asymetrické vztahy dominance a podřízenosti. Jako mezi šerifkou a jejím vězněm s koulí na noze. Nebo mezi paní nadlesní a vysokou s daňčími lopatami, kterou nadlesní nadhání kulovnicí. Většinou to ale vypadá na vztahy vyrovnané, kamarádské, vzájemné potřebnosti. Jako mezi cyklistickou duší a pláštěm, římskými senátory, zlatými pokémony, gymnastkou a jejím trenérem. Nebo tím větrníkem ABB a fotovoltaickým slunečníkem. Mezitím se proplétá banda námořníků. Kurtizánám různých pohlaví ani světlonošům nevadí tančit s mochomůrkami, i když jsou na první pohled jedovaté. Slepé myšky nejenže zvládají navigaci po ploše, ale řekl bych, že jejich tanci nechybí ladnost myšího pohybu. Některé vztahy jsou velmi rafinované. Aspoň se mě zdá, že vedle tančícího meníčka se motá rajská omáčka, špenát s volským okem nebo čočka s okurkou.

Parketu kraluje dvojice senilních důchodců. Když stáli, třásl s nima Parkinson tak, až jsem se želvy ptal, jestli jim nemám nabídnout doprovod do šatny. Jenže jak spustila kapela, rozpomněli se na mládí a roztočili salsu jako nikdo jiný.

Zpátky na baru se želvičky ptám, jak tento svět za zrcadlem vznikl. Ono to není jen tak. Určitě za tím budou nějaká kouzla. Toto nejsou kostýmy z půjčovny. Tu hromadu výher do tomboly taky musel někdo vykouzlit. A pak všechny ty neviditelné nitky v pozadí, díky kterým tento kuriózní svět šlape celkem hladce a přátelsky, přestože evidentně jede v paralelním čase a prostoru. Želva místo odpovědi jen ukáže na banner nad kapelou: „Horolezci sobě!“

Zbytek večera se mi rozplývá v jakémsi oparu. Z něho vystupuje opilý námořník, který musel vyhrát nebo vykrást celou tombolu, protože si razí cestu davem na parketu a dokola vykřikuje: „Jsem boháč!“. Potom už jenom cesta rozjezdem, kde mě napřed tlačily do zad daňčí parohy, a pak, když se uvolnila sedačka, do stehen želví krunýř. Ještě jak se u nádru loučíme s Bohoušem, který míří někam do nonstopu. Pak už nic.

Do vlasů mi vjedou jemné prstíky. Želva je vzhůru. Nevím, na které straně zrcadla jsem. Jsem ještě tam nebo už tady? Nebo to tady je tam? Vrátím se někdy zpátky? Chci se vrátit? A není to jedno? Ať to dopadne, jak chce, Bohouš měl pravdu: po letech konečně pořádný večírek!

Čerte, díky za ten doprovod za zrcadlo!

ZA GENEROVÁNÍ ČISTÉ ENERGIE, POHÁNĚJÍCÍ PROSTORY ZA ZRCADLEM, I VEŠKEROU HMOTU V TOMBOLE, ORGANIZÁTOŘI DĚKUJÍ SPONZORŮM:

Alpsport, Alpenverein, AZUB bike, CK Kudrna, eMontana, Hudy, JAMU, Knihy na hory, Montana + Horokupectví, Moravia Outdoor, NaKolobce.cz, Pivovar Hauskrecht, Statek Samsara, Výtvarná dílna Matilda, Vzácný kytky, Stachema, www.lezec.cz,

jakož i štědrým dárcům z domácích kruhů (Olga Mrnuštíková, Michal Meissner, Petr Daněk, Anička Žáková, Tomáš Kolomazník).