Jak připomněla Eliška, horoškola nebyla na Téryho chatě už pět let. Byly Rysy, Brnčálka, Zbojanda i Popradské. Taky covid. Ale tuhle kotlinku mezi Pyšným a Ľadovým jsme bůhvíproč obcházeli. Došlo na ni až letos v únoru. Konečně!

Na chatě se mezitím leccos změnilo. Chatař. Přibyl signál, wifi, dokonce sprcha. Šariš nahradil Radegast. Ale genius loci zůstal.

Leccos se během horoškoly opakovalo a přivolávalo vzpomínky staré pět let. Třeba vítr. Vichřice. Jasně, na horách vždycky fouká, ale ne tolik, aby úřady vydávaly výstrahu před vichřicí 160 km/h i v nížině, a ta na chatě otvírala zavřená okna. Nebo to, že nejlepší večírek byl už první večer. Snad z radosti z příchodu na chatu, nebo zvládnutí výstupu se těmi všemi krámy na hrbu. Pravda, řetízek čelovek natažený Velkým Hangem vypadal romanticky, ale sunul se nahoru sakra pomalu. Opakoval se taky letecký den, kdy vzácné ticho mezi rachotem vichřice přerušil rachot přistávající vrtule, a po jejím odletu nás zbylo o jednoho míň. Naštěstí nic fatálního, jen pohmožděná končetina. Stejně jako před pěti lety.

Mezi peaky vichřice probíhal metodický výcvik. Štandy ve sněhu i ledu, pády na sto způsobů, kotvy, sondy, záhraby, lavinová záchrana. Nováčky jsme nešetřili, vítr nevítr. Žádný výcvik u stolu. Odolnost je součást tréninku!

Taky se lezlo. Zatímco před pěti lety nás přitahoval Pyšný štít, který jsme tehdy dobývali dnem i nocí, letos nás to táhlo nějak víc do horních částí doliny. Hitem sezóny byl Baraní žebřík s vyledněnými schůdky. Tam se v různých dnech vystřídali snad všichni. Ale kromě Baraních rohů jsme se rozhlídli taky z vršků Mačacej veže, Malého Ľadového, Spišského štítu, a ve finále i Žluté stěny. Kdo zrovna nelezl, křižoval dolinu na tuleních pásech.

Sněhu bylo dost, a byl i dobře kompaktní. Podmínka úplně optimální nebyla. Trochu moc větru, trochu moc teplo, zbytečně moc meteorologických výstrah. Ale šlo to. Dalo sa. Vlastně to byla docela paráda! A kdy do Malé Studené pojedeme příště? Přece už letos v létě! Pište si do deníčků!