Jde to! Po rovině to jede dobře, ale v kopcích jsem si vybavil Škodu 105 a meziplyn. Prostě zábava už po cestě. Naštěstí rychlostní omezení v Tyrolsku dalo zapomenou i na absenci 6. rychlostního stupně. Ale už si přestanu utahovat z toho super auta (je fakt super) a z jeho majitele (je taky super).
Kuba mi poslal odkaz (https://www.bergsteigen.com/touren/eisklettern/griessferner-nordwand/) a předpověď s tím, že má v noci v Zillertálských Alpách mrznout. Tak jsem si koupil nové pohorky (vytvořil jsem tak s Eliškou stejnomodelový tým) a ve čtvrtek ráno jsme vyrazili i s Karolínou a ledovcovou výbavou do německy mluvící Itálie.
Hrubý popis cesty již proběhl a tak poskočíme na cestru k Günther Messner Bivaku. Ta byla moc hezká a její značná část jde buď úplně bez pěšiny nebo po pěšině sotva znatelné přes horské pastviny Pfitscher Talu k plechové budce, o kterou jsme se dělili s místním horolezcem/zahradníkem a jeho dvěma syny a s jedním přechodníkem, který šel z Mnichova do Verony přes Alpy. Jinak nikde nikdo, jen krávy a svišti.
Budíček byl na čtvrtrou a trochu nás trápila vysoká teplota. Posnídali jsme a vyrazili přes sněhovisko k ledovci, o kterém celá tahle výprava je. Naštěstí se sníh nijak nebořil už před nástupem a tak jsme se zase uklidnili. Vytvořili jsme dvě dvoučlenná lanová družstva a s odhodláním se po cestě jistit šrouby jsme vyrazili.
Ledovec v létě a na podzim slibuje kolmé lezení po séracích a v trhlinách, ovšem my jsme měli vše krásně zakryté starým sněhem. Sklon byl většinou do 50° a frčelo to skoro jak skopce - tedy kdybychom to udýchali. A tak v pauze na kyslík jsme tam vždy pleskli jeden šroubek a za hodinku jsme koukali na sněhovou pláň, táhnoucí se k hřebenu Griessferneru. Druhý tým veden Kubovým zklamáním z absence kolmých ledů ještě vyrazil k trhlinám pro zpestření příliš jednoduchého postupu. My uvážlivější se nechali předejít zillertálským manželským párem, který si dal výstup místo snídaně a šup zpátky k dětem, a jen tak mimochodem nám šlápl příjemnou stopu.
Na hřebeni jsme si čekání na dobrodružnější část výpravy zkrátili posilujícím spánkem na slunku a když furt nešli a my je už odepsali, vyrazili jsme dál po stopách.
Původní plán traverzovat Weisskarferner k turistickému hřebínku pokazil ten zillertálský pár, který si ještě chtěl vychutnat vrchol Hochfeileru (3509 m) přes jeho severozápadní stěnu. A tak nám to nedalo a dobyli jsme tento středobod vesmíru také. A Kuba s Karolínou už ani jinou variantu neviděli. Výhledy si už ale neužili, protože se jim zatáhlo a tak viděli jen muže na vrcholu Hoch Pfeileru, který kromě kraťasů a bot na sobě měl už jen přetížené břišáky a oholenou hruď. Dámské části mého lanového družstva se to líbilo, ve mě to spíš probouzelo pocity Yorkšíra před smečkou Rottweilerů.
Na chatě Hochfeilerhütte jsme u Weizenu počkali, až dojde i Kuba, Karolína a několik jejích puchýřů a po Kas-press Knödel Suppe začali další sestup k autu.
Je to fakt dlouhý sestup, z vrcholku Hochfeileru cca 1800 m a tak si Kája dosyta užila každý milimetr sedřené kůže na patách.
Víkend teprve začínal a tak jsme se dohodli na cestě domů se zastávkou na nějaké koupání  a skalkaření. Problém byl, že bylo třeba někde po cestě přespat. Vzhledem k bolestivé situaci s Kájinými puchýři jsme vybrali parkoviště u obce Au.
Noc proběhla klidně a ráno jsme se vydali k Raabs an der Thaya. Po výpeku na místní rule jsme si sedli do řeky a poté, co jsme snížili tělesnou tepolotu zpět na 36,5°C se vydali domů. Výlet byl ukončen na Ostrůvku, kde jsme naposlady sledovali Koníkův postup v jakémsi masochistickém cyklomaratonu ve společnosti Poutníka. Ani nevím, jak dopadl.

 

Jde to! Po rovině to jede dobře, ale v kopcích jsem si vybavil Škodu 105 a meziplyn. Prostě zábava už po cestě. Naštěstí rychlostní omezení v Tyrolsku dalo zapomenou i na absenci 6. rychlostního stupně. Ale už si přestanu utahovat z toho super auta (je fakt super) a z jeho majitele (je taky super).

Kuba mi poslal odkaz (https://www.bergsteigen.com/touren/eisklettern/griessferner-nordwand/) a předpověď s tím, že má v noci v Zillertálských Alpách mrznout. Tak jsem si koupil nové pohorky (vytvořil jsem tak s Eliškou stejnomodelový tým) a ve čtvrtek ráno jsme vyrazili i s Karolínou a ledovcovou výbavou do německy mluvící Itálie.

Hrubý popis cesty již proběhl a tak poskočíme na cestru k Günther Messner Bivaku. Ta byla moc hezká a její značná část jde buď úplně bez pěšiny nebo po pěšině sotva znatelné přes horské pastviny Pfitscher Talu k plechové budce, o kterou jsme se dělili s místním horolezcem/zahradníkem a jeho dvěma syny a s jedním přechodníkem, který šel z Mnichova do Verony přes Alpy. Jinak nikde nikdo, jen krávy a svišti.

Budíček byl na čtvrtrou a trochu nás trápila vysoká teplota. Posnídali jsme a vyrazili přes sněhovisko k ledovci, o kterém celá tahle výprava je. Naštěstí se sníh nijak nebořil už před nástupem a tak jsme se zase uklidnili. Vytvořili jsme dvě dvoučlenná lanová družstva a s odhodláním se po cestě jistit šrouby jsme vyrazili.

Ledovec v létě a na podzim slibuje kolmé lezení po séracích a v trhlinách, ovšem my jsme měli vše krásně zakryté starým sněhem. Sklon byl většinou do 50° a frčelo to skoro jak skopce - tedy kdybychom to udýchali. A tak v pauze na kyslík jsme tam vždy pleskli jeden šroubek a za hodinku jsme koukali na sněhovou pláň, táhnoucí se k hřebenu Griessferneru. Druhý tým, veden Kubovým zklamáním z absence kolmých ledů, ještě vyrazil k trhlinám pro zpestření příliš jednoduchého postupu. My uvážlivější se nechali předejít zillertálským manželským párem, který si dal výstup místo snídaně a šup zpátky k dětem, a jen tak mimochodem nám šlápl příjemnou stopu.

Na hřebeni jsme si čekání na dobrodružnější část výpravy zkrátili posilujícím spánkem na slunku a když furt nešli a my je už odepsali, vyrazili jsme dál po stopách.

Původní plán traverzovat Weisskarferner k turistickému hřebínku pokazil ten zillertálský pár, který si ještě chtěl vychutnat vrchol Hochfeileru (3509 m) přes jeho severozápadní stěnu. A tak nám to nedalo a dobyli jsme tento středobod vesmíru také. A Kuba s Karolínou už ani jinou variantu neviděli. Výhledy si už ale neužili, protože se jim zatáhlo a tak viděli jen muže na vrcholu Hoch Pfeileru, který kromě kraťasů a bot na sobě měl už jen přetížené břišáky a oholenou hruď. Dámské části mého lanového družstva se to líbilo, ve mě to spíš probouzelo pocity Yorkšíra před smečkou Rottweilerů.

Na chatě Hochfeilerhütte jsme u Weizenu počkali, až dojde i Kuba, Karolína a několik jejích puchýřů a po Kas-press Knödel Suppe začali další sestup k autu.

Je to fakt dlouhý sestup, z vrcholku Hochfeileru cca 1800 m a tak si Kája dosyta užila každý milimetr sedřené kůže na patách.

Víkend teprve začínal a tak jsme se dohodli na cestě domů se zastávkou na nějaké koupání  a skalkaření. Problém byl, že bylo třeba někde po cestě přespat. Vzhledem k bolestivé situaci s Kájinými puchýři jsme vybrali parkoviště u obce Au.

Noc proběhla klidně a ráno jsme se vydali k Raabs an der Thaya. Po výpeku na místní rule jsme si sedli do řeky a poté, co jsme snížili tělesnou tepolotu zpět na 36,5°C, se vydali domů. Výlet byl ukončen na Ostrůvku, kde jsme naposlady sledovali Koníkův postup v jakémsi masochistickém cyklomaratonu ve společnosti Poutníka. Ani nevím, jak dopadl.